Jdi na obsah Jdi na menu
 


6th part

13. 2. 2013

 

Loudal jsem se domů a absolutně jsem nevěděl, co tam budu dělat. Plánoval jsem strávit noc s Rileym, udělat si s ním pár ( hodně) hezkých chvilek, ale zmínka o mém vztahu s otcem mě prostě dostala. Takže i když to bylo vůči Rileymu hnusné, musel jsem odejít. Hned druhý den za ním musím zajít a vysvětlit mu to, aby si nemyslel, že něco udělal špatně.
Ne, on ne…
Sotva jsem nějak dostal klíč do zámku. Přišlo mi jakoby mi ta klíčová dírka pořád utíkala. Byl jsem jak opilej.
Vzul jsem si boty a plácl sebou na gauč.
„Scotte!“ozvalo se mi ráno těsně nad hlavou. Lekl jsem se tak, že jsem div nelezl po závěsech.
„Tati?“ Vypadal docela pobaveně.
„Ty nenosíš pyžamo?“okomentoval mě hned. Ano, jak jinak.
„Mám tyhle pyžamový kalhoty, vidíš je?“popadl jsem ty kalhoty a tím kusem, co jsem držel, jsem škubal jak cvok.
„No jo, no jo, se hned nerozčiluj.“usmál se….ON SE USMÁL?!
„Je ti něco? Ty jsi upadl, nebo tak nějak?“přimhouřil jsem oči. Táta mě trošinku plácl do týla. „blbečku. Přišel jsem si popovídat se svým synem, to nemůžu?“
„Nemůžeš, pokud jsi to ty. Ty si se mnou nepovídáš. NECHCEŠ si se mnou povídat.“ Napadlo mě, že mu něco Trace řekl a teď mě táta přišel zjebat, ale nechce , abych měl podezření.
Ach, ta paranoia….
„Víš, abych řekl pravdu, nejsem tady sám od sebe.“
„Já si to myslel.“
„Ale počkej! Nechej mě domluvit! Nelituju toho, že tady jsem. Jsem rád. Měli bychom si povídat. Jako syn a otec.“
„tati.“povzdychl jsem si. Jasně, byl jsem rád, že tady je. Hrozně rád. Chyběl mi můj „starej“ táta.
Povídali jsme si snad půl století. Smáli jsme se jako blázni, utahovali z máminy záliby ve vaření; byla totiž schopná vařit oběd ve dvě ráno. Diskutovali jsme o filmech, hudbě. Plánovali jsme společnou invazi na výstavu aut. Prostě skvělé dopoledne. Nakonec jsem tátovi padnul do náruče. „Mám tě rád.“fňuknul jsem. Tohle asi nečekal. Ale taky mě objal. „Já tebe taky, je jedno čím jsi nebo nejsi, jsi můj syn. Moje krev.“ Jeho hlas zněl taky nakřáple.
„tati?“odtrh jsem se od něj najednou.
„Copak?“
„Byl to Riley, viď? Ten, kdo tě dokopal jsem dojít.“
„Já ani pořádně nevím, jak se jmenoval křestním jménem. Jen mi řekl, jak tě to napětí mezi námi mrzí. Úplně mi hrál na city. Ale…“
„Byl to Riley.“
„A kdo to je?“zeptal se a nervózně se usmál.
„Můj přítel.“odpověděl jsem hrdě. Jak bych někoho takovýho jako je Riley mohl nemilovat? Vždyť on mě má rád natolik, že mě vlastně udobřil s mým tátou!
„Jak dlouho spolu jste?“zajímal se táta. Věděl jsem, že mu je tahle konverzace příjemná asi jako kopanec do břicha, ale statečně se držel a neutekl s křikem pryč. Dokonce vypadal, že ho to fakt zajímá.
„Už něco málo přes rok. On je vážně skvělej, víš?“
„Rád bych ho poznal osobně, Scotte. Mluvil jsem s ním jen po telefonu, ale určitě to musí být někdo vyjímečný, když jsi do něj tak moc zamilovaný.“
„Tati, nemusíš se přemáhat, nemusíme o tom mluvit.“
„Ale já chci, opravdu. Zajímá mě to. A myslím, že i maminka by ho ráda poznala. Co třeba zítra? Večeře u nás?“
„Řekni o tom mámě ale až zítra, jinak bude to jídlo připravovat už dnes.“usmál jsem se a táta se usmál taktéž. Nakonec se zvedl a oblékl si svůj svetr. „Bylo to moc hezké dopoledne. Teď už musím jít. Mamka v noci uvařila fakt velkou dobrotu. Mimochodem, nechceš jet se mnou?“
„Dnes ne, uvidíme se zítra, ano? Teď musím za jedním úžasným človíčkem.“
„Važ si ho.“řekl táta tiše. „Takových lidí ,jako je on, moc není.“Pak se obul a otevřel dveře.
„Já vím, že ne. Budu ho milovat tak dlouho, jak on si bude přát.“
Pak táta odešel. Rychle jsem se oblékl a než jsem vyrazil, zavolal jsem Rileymu.
„Prosíííím?“protáhl a pak se zahihňal.
„Mluvím s tím nejúžasnějším člověkem na světě?“zaskřehotal jsem.
„To bude omyl, Scott Norman tady totiž momentálně není.“zasmál se. A já se k němu přidal.
„Můžu se stavit?“
„Musíš. Vynahradíš mi tu noc, co jsi mi slíbil, ale pak jsi odešel.“
„Vynahradím ti ji nastokrát, jestli budeš chtít. Klidně se ke mně na měsíc nastěhuj, jestli to bude dostatečný odškodnění.“
„To bych se k tobě musel nakýblovat natrvalo.“zase se zasmál. Asi měl dobrou náladu.
„Tak jo.“
„Cože? Hááá, to byl vtip, ty jeden. Nevydržel bys to se mnou.“
„O co, že ano?“
„Né, nevydržel bys, to mi veř.“
„Jak to můžeš vědět?! Zkusme to, na týden, dokud máš ještě prázdniny.“navrhl jsem. Chtěl jsem ho mít u sebe. Mít ho na očích. Vedět, že nedělá nic nepatřičnýho. Chtěl jsem, aby všechny jeho myšlenky patřily mě. Začalo se dít to, čeho jsem se nejvíc bál. Začal se probouzet Scott-Dominant.
„Budu ho milovat tak dlouho, jak on si bude přát.“
Ale byla to lež. První tvář téhle jedné velké lži.

Zastavil jsem skoro až před dveřmi. Vystoupil jsem a hnal se ke dveřím. Musel jsem ho vidět. Zazvonil jsem, ale místo Rileyho vylezla jeho matka. Překvapeně zamrkala. „Asi sháníte Rileyho, že?“
„Jistě. Je doma?“
„Není. Nikdo vás tu neočekával.“pokrčila Grace rameny.
„Mluvil jsem s ním po telefonu, ví o mě.“ Udělal jsem krok dovnitř, aby jí došlo, že ona mi fakt vrásky nedělá. Ustoupila z cesty, ale když jsem kolem ní procházel, popadla mě za paži.
„Pojďme ještě na chvíli do kuchyně. Myslím, že to bez vás ještě chvíli vydrží.“řekla chladně. A já jí stejným tónem odvětil: „Ano, možná chvíli to beze mě vydrží, nejsem si však jistý, je – li to potřeba.“
„Scotte,“povzdychla si. „jen na minutku, přísahám.“ Následoval jsem ji do kuchyně, kde jsem si sedl na barovou židličku naproti té její. Zhluboka se nadechla a pak začala. „Já nechci, abyste se s Rileym dál scházel.“
„Mám pocit, že o tomhle nerozhodujete vy. Já i Riley jsme dospělí a náš vztah je naší volbou. Pokud si to Riley bude přát a pokud nám nebude přáno, opustím ho. Zatím však nevidím jediný důvod ho opouštět.“
„Chcete mu ublížit? Dokud vás nepotkal, byl normální.“
„Normální je i teď, paní Stylesová. Jen je konečně sám sebou.“
„je gay, to neznamená být sám sebou.“zavrtěla rázně hlavou.
„Máte snad pocit, že když je člověk jiné orientace, tak se automaticky přetvařuje? Co je tohle za logiku? Bez urážky…“ Nejradši bych se jí do očí vysmál.
„Miluje vás!“ A co je tohle, sakra, za argument?!
„A já jeho! Prosím vás, nepleťte se do toho. Možná děláte pro vašeho syna to nejlepší, ale ubližujete mu. Nejsem nejlepší a nejctnostnější člověk, kdo ano? Ale upřímně ho miluju a VY mi nejste PŘEKÁŽKOU.“ Můj tón překypoval pohrdáním.
„Dokud…“hlas jí vypověděl službu.
„Vážená paní, asi si to neuvědomujete, ale mě je naprosto jedno, co si o mě myslíte. A možná vám to Riley ještě neřekl, ale chystáme se k sobě sestěhovat.“ Tak a máš to, babizno!
zalapala po dechu. „…Jste pracující člověk. Pracujete hodně a poměrně často jste dlouho v práci. Vídali byste se jen zřídkakdy. Vaše práce a jeho škola vám budou překážkou.“
„Zajímavé, už rok to zvládáme bez problémů. Jediný háček jste tu VY.“zamračil jsem se.
„Chcete, aby Riley skončil jako vy, poté co se s vámi rozešel Christian?“ Zásah do černého.. Jak tohle kurva ví?!
„Co prosím?“pohlédl jsem ji do očí. „Vy… jste si na mě pořídila soukromé očko, nebo co? Jak sakra víte o Christianovi?“ Zlost mnou přímo cloumala. Chtěl jsem okamžitě vypadnout. Dělalo se mi zle od žaludku. Proč se o něm zmiňovala? Proč to nenechala pohřbené hluboko ve mně? Proč? Proč? Proč? Co jem provedl tak strašného, aby mluvila zrovna o něm?!
Panebože, jak já ji NENÁVIDÍM!! Jak taková potvora mohla porodit něco tak skvělého, jak je Riley?
                Zhroutil jsem se do křesla, ale pak jsem zase prudce vstal.
„Mám pocit, že naše koncerzace skončila.“oznámil jsem stroze.
„kdepak, Scotte, teprve začala. Ptal jste se, jak o něm vím, je to tak?“
„Jistě, snad ještě vím, na co jsem se ptal.“utrousil jsem.
„Tak se posaďte, bude to na delší dobu. Navíc, není to slušné. Copak vás tatínek neučil dobrým způsobům?“
TAK A DOST!
„Sklapněte, proboha! Co jsem vám udělal?“ V očím mě pálelo, viděl jsem zastřeně. Poprvé za život jsem pocítil touhu uhodit ženu. Ne, ona není žena, on je Potvora.
„Mně? Mně v postatě nic. Vy ne. Ale já vám asi brzo něco udělám.“ Mluvila naprosto bez výrazu, bez sebemenší emoce, jako kdybychom vedli rozhovor o počasí.
„Christian Larrin, nemám pravdu? Kolik lidí o vás tehdy vědělo?“
„Do toho vám vůbec nic není!“zařval jsem a otočil se k odchodu.
„je zpátky ve městě, Scotte. Rád by vás viděl.“
Jen jsem zalapal po dechu. Ne, to není možný… propána ne!
„Jak o něm víte?! Odpovězte mi konečně!“
Grace se jen tak pousmála, nevinně zamrkala a pak se rozřehtala na celé kolo. „Hlupáku! Jak moc věcí ti nedochází! Jaké bylo mé dívčí příjmení? Řekl ti to někdy Riley?“ Ano…řekl. Její příjmení bylo…
„Ne! Vy jste jeho teta?“
„Sestřenice.“kývla hlavou.
Zběsile jsem kroutil hlavou. „Ne, ne, ne. On je minulost. Je to proboha už šest let!“
„Ano, to je. Seznámili jste se, když ti bylo šestnáct a rozešli jste se ve tvých devatenácti..“
„Mlčte! Já přece VÍM, jak to tehdy bylo.“ A teď už jsem na nic nečekal. Otočil jsem se a šel ke vchodovým dveřím. „Tak je to správně. Odejděte – utečte - a už se nevracejte.“
neposlouchal jsem ji. Musel jsem pryč. Na vzduch. Sednul jsem do auta a jel domů. Promiň, Riley, tak moc mě to mrzí… Ona ti to řekne. Jsem si jistý, že ti to řekne…
Vzal jsem to oklikou, kolem domů rodičů.
„Tati?“vešel jsem do baráku. Nikde nikdo. Aspoň, že mám náhradní klíč. Došel jsem do obýváku a na maminčin poznámkový blok naškrábal :
beru si dovolenou, tu, jak jsem si minulý měsíc „ušetřil“. Dej mi týden, to stačí. Scott

Pak jsem vyšel ven, zamknul a znova nasedl do auta. Vzpomínky mě zavalili jako tsunami.Věděl jsem,na jaké místo chci jet.
„Chcete, aby Riley skončil jako vy, poté co se s vámi rozešel Christian?“
Co si ta babizna myslí, krucinál?! Co jí je do toho, jak jsem žil, dokud jsem nepotkal Rileyho.
„Christian Larrin, nemám pravdu?“
„Kolik lidí o vás tehdy vědělo?“
Ať mi dá pokoj, sakra! Já s Rileym budu, jak dlouho JÁ budu chtít a jak dlouho JÁ uznám za vhodné, ona nemá sebemenší právo do toho kecat!
Zazvonil mi mobil. Dal jsem si ho do držáčku na palubce, zapnul hands-free a přijal hovor.
„Co ti udělala? Co ti řekla? Ona mě zas pomlouvala, co? Řekla ti něco, co tě odradilo?“chrlil ze sebe Riley. Neodpověděl jsem. Všechno, co jsem vnímal, bylo řízení a horké kapky tekoucí po mých tvářích.
K čertu s tebou, Stylesová!
Můj život s Christianem nebyl procházka růžovým sadem a rozhodně to nebylo něco, na co bych rád vzpomínal. Ano, stalo se, to nezměním, ale ať mi to někdo – a zvlášť taková mrcha jako ona – nepřipomíná!
„Scotty, tohle mi prosím nedělej! Mluv se mnou, já tě prosím!“Zněl zoufale.
„Riley…“špitnul jsem jenom. Můj hlas byl nakřáplý a chvěl se.
„Řekni mi, že jsi na mě nezměnil názor! Že mě pořád miluješ, viď, že jo?!“ To je ale děcko!
„Ano, Riley, furt tě miluju…“
„Tak co je? Proč tady nejsi se mnou?“
„Řekněme, že mě tvoje matka vykolejila tak moc, že potřebuju čas na přemýšlení.“odpověděl jsem pouze.
„Aha..“ Oba jsme se na chvíli odmlčeli. Pak jsem si na něco vzpomněl. „Jo, brouku, jsme zítra pozvaní k mým rodičům na večeři. Chtějí tě poznat.“
„Opravdu?“ Už zase zněl nadšeně. „No, to je bomba! Co si vezmu na sebe? Bude to taková ta večeře : musíš na sobě mít smoking a vědět, která z těch milionů vidliček a lžiček je ta mrcha na kaviár; nebo je to to: vem si klidně rifle, bude to klasická večeře stylu lasagne?“
„Nevím, broučku, co bude k jídlu, ale smoking mít nemusíš, miliony lžiček a vidliček nevedeme a kaviár u nás nikdo nejí.“odpověděl jsem mu a musel se pousmát. Jak bych někoho takovýho, jako je on, mohl nemilovat? Je moje všechno. Můj svět. Důvod, pro který žiju. Pro něj mi bije srdce.
„Jsi tam, čuníku?“
„Já k vám už nesmím, ale přijď večer ty ke mně. S věcma na tejden, jak jsme se domluvili, jo? Já budu končit, brzo se mi vybije mobil. Miluju tě, fakt.“
„A já tebe..“
„Tak zavěs.“zasmál jsem se.
„Né, zavěs ty.“
„Jsme jako děti. Zavěs!“
„Já jsem defacto ještě dítě. Tak zavěs ty, ne?“hihňal se Riley. Chtěl jsem ještě něco říct, ale v ten moment mi došla slova. Jen jsem sešlápl brzdu, ale auto nezastavovalo. Volant, jako by mě neposlouchal. Ať jsem s ním škubal jak jsem chtěl, nic se nedělo. Řítil jsem se přímo na betonovou zeď.
„Scotte? Co je??“ Auto kvílelo, jak jsem se snažil zabrzdit, ale pneumatiky se vždycky znova protočily a auto jelo dál.
„proboha..“vydechl jsem jen, pak pustil volant a zavřel oči. Ať se stane, co stát se má.
                                                                                             ***
RILEY: Slyšel jsem jen ránu a ať jsem řval, jak jsem řval, nikdo neodpovídal.
Snad se mu nic…… Vylítnul jsem z pokoje jako tornádo, do kuchyně, kde si hověla moje matka.
„Co jsi mu řekla?! Co jsi mu kurva nakecala?“křičel jsem na ni.
„Drahoušku, je to pro tvé dobro…“
„Chceš udělat něco pro moje dobro? Nech mě žít! Nediriguj mi život, sakra! Už nejsem malej!“hlas mi přeskakoval. Měl jsem na krajíčku. „jestli se mu něco stalo, KVŮLI TOBĚ, do smrti ti to neodpustím! Co ti na něm tak vadí? Že mě miluje? Někdo musí, když to nejste vy dva!“ječel jsem na ni.
„Riley Ravene Stylesi, jak to se mnou mlu-“
„Sklapni!“ Vzal jsem si bundu, popadl klíčky od tátova auta a jel se podívat po Scottym. Měl jsem zlou předtuchu… Jen ať to nic není…..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

no hej jako...

(Lilith, 19. 2. 2013 16:22)

Proč mu selhalo řízení, to už byl tak hotovej???:D