Save Me Once Again
Myslím, že jsem se ztratil. Nikdy jsem tady nebyl. Tady je les? V tomhle městě? Kam jsem se to dostal? Potůček? My tady máme potůček? Začínám mám vážné obavy, že už jsem v jiném městě.
Vyšel jsem z lesa a pokračoval po silnici. Batoh byl těžký, ale nedalo se jinak, musel jsem ho nést. Jedna tkanička na botě se mi rozvázala, tak jsem se sehnul, abych ji mohl zavázat, načež mi přes hlavu přepadnul ten batoh. Nasupeně jsem se narovnal a pokračoval v cestě.
Nevím, co mě to popadlo někam jít, proč jsem radši nezůstal doma, kde to sice je k nevydržení, ale na druhou stranu aspoň jsem veděl, kde jsem. Rozhlédnul jsem se kolem sebe a míjel ceduli s nápisem „Vítejte ve Phoenixu“.
Cože? To už jsem ušel dvacet kilometrů? Ani mě tolik nebolej nohy… Na tom něco bude.
Jako bych to byl zakřikl, po pěti minutách mě nohy začaly opravdu hodně bolet. Najednou u mě zastavilo nějaké auto. Podíval jsem se dovnitř, abych věděl, kdo to je. Uvnitř nikdo nebyl. Zato za mnou ano. Cítil jsem na krku ledový dech. Naskočila mi husí kůže. Pak už si jen vybavuju letmý polibek na šíji a ránu do hlavy.
Probral jsem se…. No nevím kdy. Byl jsem v krásně zařízené místnosti, vypadalo to tam jako na zámku. Starodávný nábytek, postel s nebesy. Ve které jsem ležel, jen tak mimochodem. Peřiny voněly jako růže. Posadil jsem se a protáhl. Jestli mě ten někdo unesl, tak udělám cokoliv, aby mě z tohodle nevrátil zpátky.
Dveře se otevřely a v nich stál chlapík s bledou kůží, tmavýma (opravdu byly černé, nebo sem si to vysnil?) očima a stejně tak tmavými vlasy. Neusmíval se, nemračil se. Neměl naprosto žádný výraz. Ale jeho oči mě propalovaly a když byl až u mě, promluvil: „Zde je vaše jídlo.“ Pocítil jsem znovu ten pocit, když mě ovanul jeho děsivě studený dech. Čekal jsem pach cigaret nebo něčeho takového, když měl tak divný (naprosto žádný) výraz a zorničky natolik rozšířené, že jeho oči vypadaly černé. Ale místo toho jsem cítil jen… chlad.
„Kdo jsi?“ Já narovinu přešel k tykačce, jakýpak copak, no ne?
„To nemusíte vědět.“ A odešel. Vypadal jako z jiného světa. Doopravdy tam byl?
Kousnul jsem si do rohlíku a napil se džusu. Nechce se mi pryč, ale jen v téhle místonsti nezůstanu.
Umyl jsem se a pak se svlékl ze svých starých šatů. Nahý jsem přešel celou místnost ke skříni. Byla plná jeansů, košil, které jsem nosil hrozně rád, a taky spodního prádla. Oblékl jsem si boxerky, kotníkové ponožky, světle modré jeansy a zelenou košili. Vedle skříně bylo dvacet párů bot. Od společenských, přes tenisky, až po papuče. Nevzal jsem si ani jedny, v ponožkách jsem přešel ke dveřím a vzal za kliku. Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a já vyběhl na chodbu. Po rudém koberci jsem došel až ke schodišti. Tam jsem zaváhal. Bylo tam dvoje, každé vedlo někam jinam. Vydal jsem se po chodišti mně bližším a seskákal těch pár schodů. (pár = sto)
„Axele?“ozvalo se mi za zády. Neotočil jsem se, protože jsem věděl, kdo to je. Zase jsem cítil chlad. Byl o něco jiný, o něco teplejší, ale byl tam. „Jsi to ty?“ A v ten moment jsem si uvědomil, že to není můj pan Tajemný Zhulený, nýbrž žena s podivně hlubokým hlasem, která znala moje jméno a na rozdíl od pana T.Z. mi tykala. To mě donutilo se otočit.
Byla krásná. Dlouhé blonďaté vlasy spleténé ve složitém copu, modré oči zvýrazněny hystými řasami. (Umělé, hádám) Její zvláštní barokní šaty zvýrazňovaly vosí pas. Pudrově růžová barva šatů se skoro shodovala s barvou její kůže. Konečně někdo se zdravou barvou…
Udělala ke mně jeden krok a já si všiml černých střevíců. „Axele!“vykřikla nakonec a vrhla se mi kolem krku. Usmál jsem se. Moc žen mě neobjímalo, takže jsem si tohle opravdu užíval.
„Antoinette!“ozvalo se drsným hlasem z útrob zámku. Vyplašeně se otočila, pustila mě a udělala krok zpět. „Omlouvám se, Darwene.“
Ze stínu vystoupil můj pan Tajemný Zhulený Neboli Darwen a podíval se na mě s úsměvem stejně srnulým, jako byl zbytek jeho obličeje.
Za to já se na něj zazubil jako idiot. Zacukaly mu koutky. „Měl jste zůstat ve své komnatě, Výsosti.“
„Výsosti?!“zopakoval jsem po něm a div si ještě nezaťukal na čelo.
„Dovol mi mu vše vysvětlit, bratře. Vezmu si ho na starost.“
Pan Tajemný Zhulený Neboli Darwen se na Antoinette podíval a jeho výraz se naprosto změnil, zjihl. Díval se na svou sestru s takovou něhou až jsem se musel usmát.
„Dobře. Možná by Jeho Výsost Axel rád věděl, co se tu děje, vypadá zmateně.“
Antoinette vypískla radostí, popadla mě za ruku a táhla mě do zahrady. Společeně jsem proběhli orosenou trávou, když jsem si uvědomil, že mám jen ponožky a že mi začíná být zima na nohy. Antoinette si toho všimla nedlouho po mně, usmála se a odběhla. Klapot jejích podpatků byl slyšet i venku. Za okamžik se vrátila s párem tenisek a čistých suchýh ponožek. S tichým díkem jsem si je od ní vzal a vyměnil „obuv“.
Antoinette chvilku vyprávěla o zámku, ve kterém jsem byl, její drsný hlas se minutu od minuty měnil na čím dál jemnější a dívčí. Když řekla posledních pár slov o vybavení kuchyně, byl její hlas podmanivý a krásný.
„Antoinette,“začal jsem opatrně a vzal ji přitom za ruku. Podívala se na mě se zářivým úsměv a chichotajíc dala ruku pryč. „Vím, chceš se zeptat, kdo je Darwen a proč tu jsi, že?“
„Ano.“odpověděl jsem po pravdě.
„Jsme v osmáctém století. Všechny ty moderní věci vzal Darwen z tvého předchozího domova budoucí doby.“
Tím zodpověděla otázku, kde jsem se to ocitl.
„Mů bratr je zahalen mohým tajemstvím, neznámým dokonce i mne. Mám ho velice ráda, ale zraňuje mne, když nevím, co se děje. Posledích pět set let je hrozně zničený, nevrlý. Ztratil chuť do života.“
Po pěti stech letech? A víš, že já se mu ani moc nedivím?
„Každopádně jsme společnými silami zjistili, co mu může pomoci. Jsem si jistá, že ve vaší době jste o bytostech jako jsme my, tvrdili, že neexistují. A přesto jsme tady. Můžeš nás vidět, slyšet a můžeš se nás i dotknout.“ Pokračovala Antoinette. „Darwen je sedm set let starý upír, zrodivší se na přelomu desátého a jedenáctého století. Nikdo neví, co se stalo, jen Darwen a ten to nikdy nikomu neřekl. Vrátil se domů, lehnul si do postele a spal. Po deseti dnech se probral. S bledou kůží, černýma očima a netlukoucím srdcem. Jednoho dne jsem ho viděla, jak se snaží podřezat si žíly. Ostří zajelo do kůže velmi snadno, ale jakmile ho vyndal z rány, okamžitě se zacelila. Po ostří sjela jediná kapka krve. Nebyla rudá, ale černá. Když odešel z místnosti, aniž by si krve všimnul, vkradla jsem se k té jediné kapce já. Namočila jsem do ní prst a potom jej olízla. A stalo se ze mne toto.“ Ukázala na sebe. „Nymfa.“
„Opak Incuba?“ Takhle jsem to jednou slyšel.
„Ne, kdepak.“zasmála se zvonivým smíchem. „Jsem jen velmi přitažlivá nesmrtelná dívka. Žiju tím, že lámu srdce. Vůbec nejsem závislá na sexu, dokoce jsem ještě panna.“prozradila a rozesmála se. „Axele, ty mu můžeš pomoct. Může dostat chuť zase žít, dočkat se mnou do konce dnů. TY jsi jeho jediná naděje.“
„Já?“zeptal jsem se nechápavě. Pohladila mě po tváři. „V noci k tobě přijde do komnaty. Važ si toho, posledního půl století skoro s nikým nepromluvil, když nepočítám sebe. Všechno ti vysvětlí. Neskákej mu do řeči a až bude chtít odejít, polib ho.“
„Cože!?“vyhrkl jsem. Usmála se a zmizela. Vypařila se. A já se až teprve v ten okamžik uvědomil, že na mě její síly coby nymfy neměly žádný vliv.
*
Odbyla jedna hodina po půlnoci. S posledním úderem se otevřely dveře do mého pokoje a dovnitř vstoupil můj pan Tajemný Darwen. Místnost se okamžitě zaplnila chladem jenž z něj vycházel. V naprosté tmě jsem viděl jen jeho obrys, ale tak nějak jsem cítil, že si právě zíráme do očí. Přešel ke mně, sednul si na kraj postele, zhruba dvacet centimetrů od mých nohou. Zvedl hlavu a podíval se na mě, pokusil se o nenucený úsměv, ale nakonec jen vypadal, že ho něco opravdu moc bolí.
Natáhl jsem ruku, abych se ho dotkl, načež on vzal do té své tu moji a obrátil ji dlaní vzhůru. Moje oči začaly pomalu uvykat tmě, dokázal rozeznávat jednotlivé přeměty, ale celé zorné pole mi teď vyplňovala pouze jeho tvář. Darwen se zhuboka nadechl, ačkoliv pohybuju, že dýchat vůbec potřeboval. Netuším proč mi přijde NORMÁLNÍ, že je upír a jeho krev proměnila jeho sestru v nymfu. Ale neděsí mě to, nepřijde mi to ani směšné. Byl jsem vždycky podivín. Věřil jsem v UFO. A pak se objeví tady tihle dva, co mě přenesou z jedenadvacátého století do osmnáctého (vůbec netuším jak, ale chci to taky umět) a jednomu z nich mám vrátit chuť do života. Já! Ten, který radši utekl z domova, než aby řešil problémy s otčímem.
Darwen se sklonil k mojí dlani a vtiskl do ní polibek. Opravdu to udělal! Okamžitě jsem zrudnul a děkoval Bohu, že je tma.
Podíval se na mě a pak spustil: „Vaše Výsosti..“
„počkej, jen tak pro pořádek, proč mi říkáš Výsosti?“
„Jste z královského rodu, to nevíte?“
Pravdou bylo, že mi jednou bylo řečeno, že nějaký můj předek byl šlechtic, ale to je tak všecko.
„V této době je váš rod stále vládnoucí.“pokračoval.
„Darwene, tak aby bylo jasno: pomůžu ti, bude – li to v mých silách. Nechci, abys mi vykal, když jsi o sedm set let starší. Nezajímá mě, že jsem z královského rodu. Chci vědět, co se děje, jak můžu pomoct.“ Darwenův chladný dech mi naháněl husí kůži, ale z nějakého, mně neznámého důvodu, mi připadal méně chladný.
„Je tomu už sedm set let, co jsem se plahočil domů. Bydlel jsem s rodinou v pěkném domě, otec byl mecenášem umělců, eněz jsme měli dost. Po cestě domů jsem potkal jednu ženu. Byla velmi krásná a zřejmě k mání. Bylo mi dvacet, bylo na čase přijít o pomyslnou poctivost. Miloval jsem se s ní a ona mě, prý za odměnu, kousla. Její jed se mi dostal do krve, pocítil jsem nevolnost, motala se mi hlava. Odnesla mě domů.“ Omlče l se a já na něj koukal s otevřenými ústy. Vždyť Antoinette tvrdila, že to NIKDY NIKOMU neřekl! Tak proč mně ano?!
„Scházeli jsme se i nadále. Po stech letech ji upálili za čarodějniství. Cítil jsem tak nějak volnější. Přizpůsoboval jsem se době, měl jsem spousty žen a spoustu krve. Aby nedošlo k omylu, NEMUSÍME pít krev. Je něco, co ji může nahradit.“
„Co?“
„Sex.“pokrčil rameny. „A já měl obojí. Každopádně jsem před půl stoletím pocítil touhu po rodině.“ Znovu se odmlčel. „Vím, že nemůžu mít děti. Nejde o to, že by toho můj organismus nebyl schopen, ale když já každou ženu, se kterou mám styk, potom sežeru.“ Povzdychl si. „A navíc, netoužím po ženě. Pro mě znamená rodina domov. Místo, kam se budu moci kdykoliv vrátit a bude tam na mě čekat někdo s otevřenou náručí.“
„A jak ti můžu pomoct já?“ Chtěl jsem se dostat k jádru problému.
„Ty mě můžeš milovat.“řekl tiše, až jsem se bál, že jsem se přeslechl. Ne, já DOUFAL, že jsem se přeslechl.
„No nic, tak já půjdu, dobrou noc, Axele.“ Zvedal se z postele. Chytil jsem ho za rameno a přesně jak mi nařídila Antoinette jsem ho políbil. Čekal jsem všelicos, ale TOHLE ne. Jeho rty byly najednou přímo horké, ale bylo to příjemné. Jeho jazyk se pohyboval v mých ústech zkušeně, jakoby věděl, co se mi líbí a co ne. Jeho dlouhé špičáky zavadily o moje zuby, až to cinklo. Odtáhli jsme se od sebe s úsměvem na tváři.
„Dobrou noc,“zopakoval, sehnul se ke mně, aby mě políbil na čelo a pak rychle odešel. A tím myslím opravdu ryhle. Až mi připadal jen jako rozmazaná čára.
Komentáře
Přehled komentářů
jak jako jednorázovka... já ti píšu povídku na víc kapitol... *cítí se uraženě*
Re: ...
(Dexter´s Wife, 28. 4. 2013 14:01)sem myslela žes pochopila, že to bude mít pokračování... a spíš sem očekávala názor, ale to je jedno.
Re: Re: ...
(Dexter's Wife, 28. 4. 2013 17:35)Víš, že ti ho řeknu ve škole. Dycky to tak dělám... protože jsem líná psát, takže je pro mě pohodlnější tě vyzpovídat ve škole a navíc se mi z tebe dycky povede vypáčit, co tak zhruba do budoucna chystáš:D
Re: Re: Re: ...
(Dexter's Wife, 29. 4. 2013 14:42)
Tak zaprvé: laskavě se podepisuj svým jménem :D :D
A za druhé: zatim si mi nic neřekla ;)
...
(Lilith, 28. 4. 2013 11:24)