Matson 2. část
„Ty vůbec nějaký prachy dostáváš?“vysmíval se mi. Jak jinak, přece nebude ten, co se se mnou dokáže normálně bavit!
„JO!! Hej, co tě tak baví na šikanování mě?“
„Já, pokud teda vim, tě fyzicky nešikanuju.“zamrkal nevinně.
„Stačí psychicky,“hlesl jsem.
„No, sorry, ale kdybys byl heterák, taky by ses homoušům smál. Vždyť je to proti přírodě!“filozofoval.
„Jo, jasně, slyšel jsem dost. A měl by ses se mnou přestat bavit, holky už maj podezření.“kývl jsem hlavou směrem k třídním Barbies.
„Já se stebou nebavim, jen s tebou tahám informace a zdržuju tě. Měl by sis psát,“usmál se škodolibě a ukázal na tabuli. Zakoulel jsem očima.
Když skončila i poslední hodina, vyletěl jsem ze třídy, ze školy. A domů.
„jak sis užil den?“nadhodil otec, zíraje do jakéhosi časopisu, možná Playboye.
„Šlo to. Lednu jedem na lyžák.“oznámil jsem.
„Hmm.“zněla odpověď. U mámy stejně.
Mlčky jsem zalezl do pokoje.
Čtrnáct dní… na jednom pokoji. Jen doufám, že tam nebude dvojlůžková postel. JENOM dvojlůžková postel. Br….
A neměl bych se spíš radovat? Jason se mi líbí a já s ním budu v noci. Sám. Po dobu dvou týdnů. TO PŘECE NENÍ DŮVOD K RADOSTI! Spíš k pláči…
„Buééé.“zakňučel jsem.
„děje se něco, Matte?“strčila do dveří hlavu máma.
„Ne. Co je k jídlu?“změnil jsem téma.
„Těstoviny, maso. Dáš si?“ Kývl jsem na souhlas. Za chvilku mi přinesla talíř. Naházel jsem to do sebe a udělal si úkoly.
Celkem brzo jsem usnul. Na budíku bylo devět večer.
Přišlo mi to jako vteřina a už jsem zase musel do školy.
Dneska jsem se ani neobtěžoval s výmluvou. Proč taky, když mi to nikdo nevěří. Pro moji radost byl pátek, což znamenalo dva dny volna a navíc – škola byla jen do jedný. Moje povznesená nálada zmizela ve chvíli, kdy jsem si uvědomil příšernou skutečnost. Šest hodin s tím kokotem, to bude moje smrt.
Přesně, jak jsem si myslel! Ta jeho „podámštěná“ voňavka byla cítit na hony daleko!
„Snažíš se tady ty lidi tou svojí holčičí voňavkou udusit?“zeptal jsem se a dramaticky se zacpal nos.
„Drž hubu,“zasyčel a vražedně se na mě podíval.
„To je…velmi romantická vůně.“řekl jsem ironicky a posměšně zároveň.
„Jo, to ty ani nevíš, co to je. Tak buď laskavě zticha.“opáčil. Pozorovala nás celá třída.
„Vim, co je voňavka. Ale todle, todle je holčičí smrad.“řekl jsem a hupsnul k sobě na místo.
„Ty…! Ty..!“třásl se vzteky.
„Já..!Já..!“vysmíval jsem se mu.
„Pane Preyi?“stál za mnou učitel. Sakra, můj jediný okamžik vítězství a on mi to zkazil!
„Mmm, už jsem zticha.“špitl jsem zoufale. Chtěl jsem, aby mi přestal fuňět za krk. Páchlo mu z držky, že by to skolilo stádo debilů… tak proč Jason ještě žije?!
Vlastně, jeho zachránil puch tý jeho voňavčičky. On se v ní snad i koupe?!
Učitel si něco odfrkl a milostivě odkráčel. K mojí obří radosti!
„Ty vole, ten si snad nečistí zuby!“zacpal si Jason nos.
„Asi.“na to já. Prohlídnul jsem si od hlavy k patě. Sakra, jemu to ale slušelo! Měl na sobě bílou košili, přes to červeno-černý svetr a k tomu hodně tmavé rifle. Uhhh…
„Co na mě tak čumíš?“zavrčel. Ta moje vteřinová myšlenka, že je pěknej přerušilo to jeho ustavičný remcání!
„Dneska vypadáš holčičeji, než kdy jindy.“ Měl jsem co dělat, abych neřekl „hezčeji“ místo holčičeji. Kurva, já se do toho hajzla snad zamiloval?! Ne, ne, ne…
„NE!“vykřikl jsem nahlas. Celá třída se na mě podívala.
„Co se děje, pane Preyi?“optal se učitel-smraďoch.‘
„Já..já si zapomněl sešit,“lhal jsem.
„Tak si to piště na papír a neřvěte mi tady!“hudroval.
„Vždyť tady sešit máš na lavici, tak co děláš?“naklonil se ke mně Jason.
„To neřeš.“opáčil jsem. Pokrčil rameny.
„Ty, Matte…“oslovil mě najednou
„Hm, mhm?“
„Proč se s trbou ten kluk rozešel?“ Ou! Na tohle se nemusel ptát…
„Kvůli holce.“zamručel jsem se slzami v očích.
„Aha a to je zlý. A ty seš čistě homo?“pokračoval.
„ne, z devadesáti devíti procent, zbytek ze mě je dalmatin.“odsekl jsem.
„tak sorry! Jsem nevěděl, že vám to tak vadí.“
„nám?“zvedl jsem obočí.
„Teploušům přece!“vysvětlil.
„Víš, co je na tobě zajímavý?“zeptal jsem se.
„Všechno?“ušklíbl se sebejistě.
„Nefandi si tolik! To, že vypadáš jako buzna a stejně si heterák.“
Jason vykulil oči a zafuněl jak lokomotiva.
„Ti dám buznu!“
„Moc dobře vím, že nejsi na kluky.“řekl jsem a zárověň si pomyslel „škoda“
Co se to se mnou děje? Vždyť je to hajzl, proč se mi líbí? Nebo to je i něco víc? Ne, jen to ne, prosím….
Zbytek školy jsem jakž takž přežil a hned potom sprintoval domů.
„Čau Matte.“zvolala mám z kuchyně.
„ahoj.“
„To ti nebyla zima?“ptala se starostlivě při pohledu na moje oblečení.
„Ne, nebyla.“ Tak jsem neměl mikinu, no a co?
Máma se zamračila. „Je polovina prosince, Matte, už máš nosit teplý oblečení.“
„Si na sebe v pondělí vezmu kombinézu.“procedil jsem skrz zuby.Tim naše konverzace skončila. Vlezl jsem do pokoje, zapnul notebook, na který jsem si poctivě vydělal, a pouštěl si písničky. Netrvalo dlouho a usnul jsem. A o kom se mi nezdálo? O jasonovi. Teď ho nesnáším ještě víc!