My Mistake numero Deux
V pokoji jsem vyndal mobil a zavolal Celeste, holčině, se kterou jsem se rozešel před rokem. Od tý doby jsem byl sám, ale to nikdo nemusí vědět, že?
„Ahoj Jacku! Tak dlouho jsem tě neviděla!“
Podle ruchu jsem poznal, že je někde venku.
„Něco potřebuješ?“ozvala se znova a pak na někoho zařvala ať sklapne, že zrovna telefonuje.
„Co se děje zlato?“ozvalo se z druhého konce.
„Počkej, mluvim s Jackem… no tak jo… tak…. No fájn no… Hele, Jacku já už musim končit.“ A než jsem jí stačil říct třeba jen ahoj, zavěsila. Chtěl jsem si s někým povídat, to je to tak špatný?!
Svalil jsem se na postel a chtěl zase usnout, ale nebylo to tak jednoduchý, jak jsem si myslel, že to bude.
Někdo zaklepal a já ho po menší odmlce vyzval dál. „Jackie?“strčila Rose hlavu dovnitř.
„Nech mě teď prosím o samotě…“
„Jackie, proč se nepřidáš ke mně a Noahovi?“sedla si ke mně na postel.
„protože vy jste manželé, furt se cukrujete a líbáte a u toho bejt nemusim a ani nechci.“
„ty žárlíš?“vykulila Rose oči.
„A na co asi tak? Prostě běž pryč!“
Rose se zvedla a šla ke dveřím. „zejtra pojedete na tu farmu.“
„Nikam nejedu.“
„Jacku?!“
„Běž!“
No, na to, že jsem si chtěl s někým povídat, tak jsem se možná nezachoval nejlíp. Uslyšel jsem za dveřma šramot a tiché ‚nechoď tam, to nemá cenu‘
načež se otevřely dveře a v nich stál Noah. Podíval jsem se na něj a pak zapadl obličejem do polštáře. Noah zavřel dveře a šel ke mně.
„Můžu s tebou mluvit?“
„Zkus to.“
Noah se krátce zasmál. „Přijdeš si jako pátý kolo u vozu?“
„Ne, jako křen.“otočil jsem se obličejem k němu.
„hele, já vim, že toho o tobě moc nevím a fakt bych to chtěl změnit. Pojeď se mnou zejtra na tu farmu.“
„Já tam pojedu jen kvůli těm koním, rozumíš?!“vyštěkl jsem na něj. Zarazil se.
„Co ti je, Jacku?“
„všechno a nic.“
„Hádka s přítelkyní?“
„Ne, protože žádnou nemám.“
„Ale říkal jsi-“
„Žádná není!!“zase jsem padnul hlavou do polštáře. Postel se lehce zhoupla pod váhou jeho těla. „Dáš si kakao?“
zasmál jsem se. „Jo.“
„Marshmallows?“
„Hodně!“prohrábl jsem si vlasy. Odešel a za okamžik byl zpátky.
„Hrál jsi Chubby Bunny?“zeptal se mě. Odložil jsem hrnek a utřel si pusu. „jo. Nehodlám to zkoušet znova.“
„Ale no tak!“vytáhl odněkud sáček s marshmallows.
„Ne, Noahu!“vrtěl jsem hlavou. Sklopil hlavu. Protočil jsem oči, vytrhl mu sáček s bonbonama z ruky a narval si jeden do pusy. „Chubby Bunny.“
Zvednul hlavu a rozesmál se.
Druhý den ráno jsem vyletěl k záchodu a vyzvracel do něj snad i duši.
„To asi nikam nepojedeš, co?“zeptal se mě, když jsem se kolem něj plazil div ne po břiše.
„Jo, pojedu.. jen.. dej mi moment.“ V pokoji jsem si oblékl úzké černé kalhoty a kostkovanou košili. Když jsem vyšel z pokoje, Noah se na mě usmál. „ještě klobouk a byl bys hotovej cowboy.“
Podíval jsem se na sebe do zrcadla. „Jsem jako DelMar ze Zkrocený hory.“
„Tak teplej?“prošel kolem mě Noah se smíchem.
„Ne! Tak oblečenej!“vztekal jsem se. Rose kolem proběhla, popadla kabelu a hnala se zas ke dveřím.
„Neběhej po těch schodech! Zakopneš a ublížíš si!“zařval na ni Noah. Že to ale řekne pokaždý! Prostě pokaždý, když já nebo Rose běžíme po schodech, tohle řekne.
„mějte se, kluci!“zabouchla dveře. Noah se na mě podíval. „Ták, já sem ti to neřekl a z mejch náznaků ti to asi nedošlo, ale… budem tam spolu.“
„Cože? Neměl jsi bejt v práci?“přimhouřil jsem oči.
„No…. Je nějaký školení na který jsem nebyl přizvanej.“pokrčil rameny, vzal naši tašku s věcma a šel dolů. Seběhl jsem schody, přímo kolem něj. Slyšel jsem, jak Noah zafuněl a chtělo se mi smát. Dole mi podal tašku a ještě mě kopnul do zadku. „Víš, co jsem říkal o těch schodech?“
„Jo. Že po nich můžu běhat, jak je mi libo.“zazubil jsem se n a něj. Jen protočil oči a otevřel dveře.
„Umíš řídit?“
„Řidičák mám, auto ne.“ Noah se na mě podíval s tázavým výrazem. Jen jsem pokrčil rameny. „Za ty tři roky jsem rozsekal pět aut. Tak mi táta už nechce žádný dát.“
„Chceš tohle?“ ukázal ke garáži, kde zrovna vyjížděly nahoru dveře. To auto nebylo nijak úžasný, jen obyčejný Fiat. Ale mohlo být moje!
„Chci.“
„Tak fajn, zařídíme to. A bude tvoje.“usmál se Noah a pak mě popostrčil k jeho autu. Zaběhl do garáže pro cosi… pro sedla!
Na farmě jeho rodičů jsme byli za půl hodiny. Jeho rodiče byli velice milí. A pak mě Noah vzal ke koním.
„Ten je krásnej!“hnal jsem se k jednomu bílému Francouzskému klusákovi.
„Počkej!“chytil mě Noah za rameno. „Cherry není ten typ koně, který by se nechal hladit a to všechno. Ale ukážu ti Browna, zamiluješ si ho.“
A dovedl mě k jednomu nádhernému Finskému chladnokrevníkovi. Teda, abych pravdu řekl, moc se v plemenech nevyznám, o všem mi referoval Noah.
„Tak tohle je Brown.“usmál se a pohladil ho. „Už jsi někdy jezdil, Jacku?“
„Ne.“pípnul jsem zahanbeně. Vždycky jsem rád pozoroval závody a miloval jsem koně, ale nikdy jsem na žádnem neseděl.
„No, tak nevadí.“povzdychnul si. „Někdy tě vezmu i na projížďku. Viděl jsi někdy Sorraiu?“
„Nejsou skoro vyhynulí?“zeptal jsem se.
„To máš pravdu. Jednoho tady máme. Pojď ukážu ti ho. Přátelštější tvor neexistuje.“
Domů jsme se vraceli za tmy. Ještě nikdy jsem se necítil tak skvěle. Noah mi pořád něco vyprávěl.
„Jsi dobrý vypravěč.“poznamenal jsem a díval jsem na něj. Strhl volant doprava a pousmál se.
„jasně. Úplně nejlepší.“
„Proč jsi novinářem?“
„nevím. Mělo to asi tak nejblíž k tomu, co miluju.“
„jak to myslíš?“nechápal jsem. Noah zastavil, odepnul si pás a otevřel dveře. „Píšu.“
„Chci si to přečíst!“rychle jsem se vypreparoval z auta a šel za ním.
„Dnes už ne.“prsknul. Vyběhl jsem schody za doprovodu jeho špačkování, osprchoval jsem se a lehnul si do postele. Ani jsem se nenajedl, nic. Byl jsem vyčerpaný. Usnul jsem, ani nevím jak.
Vzbudil jsem se asi v poledne. Na stole mi ležela flashka. Chvíli jsem na ni nechápavě koukal, pak ji strčil do noťasu a šel si udělat snídaňooběd. Noah jel nakoupit a Rose byla zase v práci..
S miskou cereálií jsem se vrátil k notebooku. Ta flashka byla plná textových souborů. Otevřel jsem ten nejmenší a začal číst.
Bouchly domovní dveře a já se vyřítil z pokoje a honem dolů po schodech.
„neběh-“začal Noah, ale v ten moment se mi smekla noha a já poseldních deset schodů odsudoval.
„Jeez, jsi v pohodě?!“
„Jasně.“vstal jsem a držel se za bok. Bolelo to.
„Počkej, něco ti na to donesu.“
„V klidu..“mávnul jsem nad tim rukou.
„A kam ses tak hnal?“zeptal se a pomohl mi do obýváku.
„Za tebou. Četl jsem ty povídky. Jsou bezvadný!“ Oči mi jen zářily.
„nejsou.“ Zrudnul.
„Ale jo! Jsou! Hrozně se mi líbí ta zasazená do minulýho století. Líbilo by se mi pokračování..“
„naznačuješ snad, abych ho kvůli tobě napsal?“
„udělal bys to pro mě?“přiblížil jsem svůj obličej k němu asi na vzdálenost tří centimetrů, a udělal psí oči.
„Uvidíme.“ Pokrčil rameny. „jedl jsi? Nešiko? Už nebudeš po těch schodech běhat, že ne?“
„jedl jsem.. a behat budu dál.“zvedl jsem se. A taky hned zaskuhral bolestí.
„Co je?“
„Žebra…“zaúpěl jsem. Noah si stoupnul za mě, vzal mě so náruče a donesl mě do postele. Celou dobu jsem se smál. „Děkuji ti šlechetný muži. Ty jsi opravdu můj princ na bílém koni.“
„Bílýho koně mám, jen jaksi nejsem ten princ.“usmál se Noah a měl se k odchodu.
„Ne! Počkej! Budeš mi předčítat,“mávnul jsem rukou k notebooku.
„Si nějak věříš.“zakřenil se Noah.
„Prosíím,“udělal jsem výraz ublíženého dítěte. „Moc moc moc prosím.“
„No tak jo.“sednul si ke stolu a otevřel nějaký soubor. Pak začal číst. A já ho pozorně naslouchal, usmíval se nad jeho snahou měnit hlas u každé postavy. Ale hlavně se mi moc líbil ten děj.
„Jsi fakt nadaný. Proč jsi to někdy někde nezkusil? Byl bys určitě už dávno slavný a uznávaný.“
„nemyslím si. Je sice fajn, že ty si myslíš, že to je zajímavé. Ale to neznamená, že se to bude líbit i ostatním.“
„Jak myslíš.“otočil jsem se čelem k e zdi.
„Jacku? Je ti něco?“
„ne, dobrý. Prosím nech mě chvilku o samotě.“
„Dobře.“ Zvedl se od stolu, přešel ke mně a pohladil po vlasech. Div jsem tou postelí neprotekl.
Zaklaply za ním dveře. Otočil jsem se na břicho, zabořil hlavu do polštáře. Co se to tady sakra děje?
Jsem náladový, jako ještě nikdy předtím. Štve mě to…