My Mistake numero Quatre
A přišlo ráno. Vzbudil jsem se v posteli, takže stěhování do koupelny se nekonalo. Rose už doma nebyla. Noah ještě spal. Došel jsem do kuchyně a chtěl mu udělat snídani, protože on mi ji taky vždycky dělal.
Začal jsem krájet zeleninu… a ano, říznul jsem se.
„Jsi v pohodě?“ozvalo se za mnou.
„Jasně.“podíval jsem se na něj. Byl jen ve spacích kalhotách. A já si uvědomil, že tam stojim jen v boxerkách. Taky na mě Noah tak divně koukal.
„promiň, jdu se hned oblíknout.“
„Mně to nevadí.“ Prošel kolem mě. Strčil jsem si poraněný prst do pusy.
„Tohle nedělej,“vzal mě za ruku a vytáhl mi ten prst z pusy. Na jeden kraťoulinký okamžik jsem si myslel, že si ho do pusy strčí on. (To zní různě..)
Ne, jen mi ho zalepil. (A tohle taky..) Usmál se na mě a šel dodělat to jídlo. Začal jsem zase hrozně kašlat.
„Chceš vůbec někam jet, když takhle kašleš?“
„Jasně. Chci. Jsem v pohodě.“
„To teda nejsi. Měl by ses z toho vyležet, nebo se z toho vyklube něco mnohem horšího.“
„Copak? Máš o mě strach?“
„Jo.“položil přede mě misku se salátem. „Jez, ať můžem brzo vyrazit.“
Naházel jsem to do sebe.. párkrát se dusil a pak jsem se šel osprchovat a obléknout se.
V jedenáct jsme vyráželi.
Jeho rodiče nebyli doma, ale to nevadilo. Celý den jsme s Noahem strávili u koní. Nebylo mi stále dobře, ale zase mi nebylo tak zle, abych musel zůstat v posteli.
Když ale padla pátá hodina, padl jsem i já. A to doslova. Omdlel jsem.
Probral jsem se v posteli, s mokrým ručníkem na čele. Noah seděl vedle mě a četl si nějakou knížku. Pohnul jsem se, ale v ten moment mi do žeber vylétla taková bolest, že jsem se zkroutil bolestí a kňučel.
„Jsi v pořádku?“vystřelil ze židle a přihnal se ke mně. „Máš děsnou horečku. Musíš se z toho vyležet. Byl tady i doktor a dělal ti vyšetření, jenže ty jsi napůl spal. Každopádně tady máš léky.“ Něco do mě vpravil. Nevím, co to bylo. Mohl to být i jed a mně to stejně bylo fuk.
„To máš z toho, jak jsi v noci vyletěl ven.“káral mě.
„Štvali jste mě.“ohradil jsem se.
„Já vím. Je mi to líto. Za to, jak ti teď je, vlastně můžu já.“povzdychl si. Sednul si ke mně na postel a začal mě hladit po ruce. Zavrtěl jsem se. Ne proto, že by mi to bylo nepříjemný, právě že naopak!
„Hele…“začali jsme oba na stejno. Noah se zasmál a pobídl mě, abych mluvil. „Asi půjdu znova spát.“
„Dobře,“sklonil se a cudně mě políbil na rty. Dřív, než se stačil odtáhnout, jsem ho chytil za ramena, pronikl mu jazykem do úst a začal ho líbat. Po chvilce se Noah odtáhl s otazníky v očích.
„Promiň!“vyhrkl jsem, když se ke mně znova sklonil a znova jsme se líbali. Cítil jsem se tak divně. Ale pozitivně divně. Jeho jazyk prozkoumával každou skulinku mých úst, a když jsme se odtáhli, abychom se vůbec mohli nadechnout, hned se přesunul na krk a tam mě lehce políbil. „Teď už spi.“ A vstal.
„Ne! Počkej!“chytil jsem ho za paži. Podíval se na mě. „Zůstaň u mě! Prosím!“
A tak si ke mně lehnul a objal mě. Žádné líbaní se už nekonalo. Jen mě hladil po zádech a vyprávěl mi pohádku. Usmíval jsem se a vsadím se, že jsem se culil, když jsem usínal.
Otevřel jsem oči a hlavou mi běžela jediná myšlenka – byl to sen?
Ovšem ruce, které svíraly můj pas mi tak nějak napovídaly, že asi ne. Pomalu jsem se otočil a podíval se na spícího Noaha. Co jsem to udělal?!
Vymanil jsem se z jeho sevření a šel se vysprchovat. Vylezl jsem ze sprchy, oblékl si věci, co jsem si sebou přivezl jakožto náhradní a sedl si do obýváku na pohovku.
Fakt jsem to udělal. Líbal jsem se s manželem mý sestry. A bylo to….
Dotkl jsem se svých rtů.
…skvělý.
„Dobrý ráno, Jacku.“ozvalo se mi těsně u ucha. Otočil jsem se a v ten moment už jsme se zase líbali. Vsunul jsem mu ruce do vlasů a přitiskl se k němu, co nejvíc to šlo.
Ano, cítím se kvůli tomu hrozně špatně. Chudák Rose, tohle se nesmí dozvědět. Musíme to skončit.
„Počkej! Noahu, co to děláme?!“ Odtáhl se a sklopil hlavu. „Já vím, že je to špatný, ale nemůžu si pomoct. Prostě na mě máš vliv, kterej se mi teda ani v nejmenšim nelíbí.“
„A co když to zjistí?“zeptal jsem se nešťastně.
„A jak by to zjistila? Nic jí neřeknem. Bude to naše malý sladký tajemství.“
Nevím, co mě na tomhle tak napumpovalo, ale popadnul jsem ho za límec a přitáhl si ho k sobě. „Tak jo. Naše malý tajemství.“ Pustil jsem mu ten límec a oběma rukama zajel pod triko. Nikdy jsem se žádnýho chlapa takhle nedotýkal, takže jsem nevěděl, co mám dělat, abych nakonec nevypadal, jako naprostej idiot.
Začal jsem mu bříškama prstů jezdit po břiše. Noah se zalknul. „Počkej, tohle radši ne.“
„Ty bys radši, kdybych na tebe vzal nějaký hračky viď?“zašklebil jsem se na něj. On mě jen políbil, moc krátce na to, aby mi to stačilo.
„Máš hlad?“zeptal se. Zmínkou o jídle zahnal všechny moje myšlenky o tom, jak mu pár pus ukradnu.
„Jasně, jako vlk.“
„Tak pojď, nakrmím tě.“ Usadil mě k jídelnímu stolu a za chvilku už přede mně postavil misku müsli.
„Dobrou chuť,“sednul si naproti mně se svojí miskou.Takže žádný krmení?
„Rád bych se projel.“prohlásil jsem venku a hladil Soraiu.
„V životě jsi na koni neseděl.“ Namítl Noah, ale začal Soraiu připravovat. „nejdřív tě na něj jen posadím a povedu vás. Během toho ti vysvětlim, co a jak. Ale nebudeš na tom koni moc dlouho, jasný? Správně bys měl být v posteli,“odstoupil od koně a já na něj, s Noahovou pomocí, nasedl.
Když jsme se vrátili domů, byl skoro večer. Zase jsem začal děsně kašlat, nemohl jsem přestat. Noah mi podal sklenici s pitím, ale jen co jsem se napil, začalo to všecko nanovo.
„Aby to nakonec nebylo na nemocnici.“řekl Noah a znepokojivě se na mě díval.
„Ne, to je dobrý. Jen bych ocenil něco na kašel. Sirup nebo něco.“
„Je tady Mucosolvan nebo Robitusin, jestli chceš.“
„Robitusin, díky.“lehnul jsem si na pohovku. Za chvilku se ke mně připojil i Noah, vpravil do mě ten sirup a pak si sednul tak, že jsem měl hlavu položenou u něj na kolenou.
„Byl jsi takovej vždycky?“zeptal jsem se po chvilce a trochu jsem zaklonil hlavu, abych mu viděl do obličeje.
„Jak to myslíš?“nechápal.
„No, na chlapy. Byl jsi takovej vždycky?“
„Ne. Jsi můj první. Co ty?“
„Taky jsi můj první.“usmál jsem se na něj. Najednou se Noahovi rozdrnčel mobil. Natáhl se pro něj a přijal hovor. Během toho, co mluvil jsem mu vyhrnul triko a dlaní mu přejížděl po hrudi. Podíval se na mě a zářivě se usmál. Pak ale zvážněl a zamračil se. „Dobře, to bude prima, zlato.“ Vystřelil jsem do sedu, jako kdybych ležel na špendlíkách. Rose? Rose…
Když hovor ukončil, smutně se na mě podíval. „Rose dostala volno, takže zítra ráno sem dorazí a bude tady s námi.“
„Ale ty zítra už jdeš do práce, ne?“
„Ne, zařídila mi na tři dny volno.“povzdychl si. „Prý si nás chce užít. Pořád je jen v práci a nám se po ní určitě stýská.“
„Hm.“ Tohle muselo přijít. Jasně. Co jsem čekal?
„Ale pořád pro sebe máme skoro celý večer a jednu noc. Nechci ale, aby sis myslel, že na tebe budu spěchat. Však my si najdeme čas i potom.“ Díval jsem se na něj s pochybami. „Víš co, Noahu?“
„Co?“
„Skončíme to. Bude to tak lepší. Neublížíme tak Rose. Neublížíme tak sobě. Tohle nemá budoucnost.“
Rvalo mě to na kusy, tohle jsem přece nechtěl. Ale jiná možnost tu nebyla.
„Dobře. Když si to tak přeješ,“hlesl a vstal. „Jdu si lehnout. Dobrou noc.“
„Dobrou,“kníknul jsem. Pozoroval jsem ho jak odchází a pak si lehl zpátky na pohovku. Takhle jsem ještě nic nezvoral.
Nemohl jsem usnout. Nešlo to. Stále jsem kašlal a smrkal. Bolela mě hlava. Bolelo mě všecko. Asi v půlnoci jsem chytil příšerný záchvat kašle, který trval asi půl hodiny. Chvíli jsem si myslel, že umřu. A pak se jako nějaký rytíř objevil Noah, dal mi ty léky, které jsem měl brát, dal mi půlku prášku na spaní, vzal mě k sobě do postele a já do pěti minut spal jako nemluvně.
Ráno bylo mrazivé, ačkoliv venku bylo dvacet ve stínu. Noah seděl vedle mě na posteli a koukal na mě chladnýma očima. „Je ti líp?“ Neznělo to, jako starostlivá otázka. Spíš, jako kdyby tím říkal „Doufám, že ti je líp, ať už mě neobtěžuješ“.
„V celku.“
„Fajn, zůstaň tady v posteli. Za chvilku přijede Rose, tak jdu připravit kafe.“
„Uděláš mi taky, prosím?“ Štvalo mě, jak se ke mně choval. Odměřeně. Copak nechápe, že je to hlavně pro jeho dobro? Kdyby se to Rose dozvěděla, vykastrovala by ho!
„Ne, ty budeš pít jen čaje.“
„Fajn.. hele, Noahu.“
„Ano?“podíval se na mě a na malý okamžik se mu v očích zableskl náznak naděje. Ale než jsem stačil odpovědět, ozval se zvonek. Noah se sebral a šel otevřít. A já seděl na posteli a chtělo se mi utéct. Někam hodně, hodně daleko.
„Ahoj!“vehnala se do místnosti Rose. Až mě píchlo u srdce, když jsem ji viděl. „Co to je? To ty se ještě válíš?“
„Je nemocnej.“oznámil jí Noah a podal mi čaj. Rose si sedla na kraj postele. „To je mi líto, bratříčku můj. Kdyby tady bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat, jen mi řekni.“
Po tomhle jsem chtěl utýct. Chudák. Chudák Rose.
Jak Rose, tak Noah hlídali, abych zůstal v posteli. Zatímco Rose mě div nenosila na rukou ( pokaždý když mi řekla něco milýho, jsem měl chuť se jít zastřelit), Noah mě div nevykopnul na Měsíc.
A víš proč, Jacku? To protože jsi vůl!
„jdu si lehnout, dobrou kluci.“ Noahovi dala pusu, mě objala. „Vzal sis léky?“
„Ano. Dobrou, sestřičko.“
Jakmile zmizela v ložnici, podíval jsem se na Noaha. „Nesnášíš mě hodně?“
„O to tady nejde.“zamumlal a pak se taky odebral do ložnice.
Vzbudil jsem se asi ve dvě ráno. Protože jsem je slyšel. SLYŠEL JSEM JE! Bylo mi na umření. Hodil jsem si polštář přes hlavu, zacpal si uši a dělal všecko možný,abych nic neslyšel. Když asi po pěti minutách skončili, vrzly dveře od jejich ložnice a oba někam šli. Asi do koupelny. Vedli tlumený rozhovor, ale ne rozhodně tak potichu, abych je neslyšel.
„Miluju tě, Noahu.“špitla Rose.
„A já tebe.“zahihňal se Noah.
Když jsem si byl jistý, že jsou v koupelně, oblékl jsem si tepláky a mikinu a šel na zahradu. Ve dvě ráno! Ale jinak jsem v celku normální. Sednul jsem si na houpací síť a koukal do tmy.Nebyla taková zima, jakou jsem očekával.
„Jacku?“ozvalo se z baráku. Ani jsem nepípnul. Nechtěl jsem s nima mluvit. Chtěl jsem být sám a umrznout.
„Jacku? Kde jsi?“ Rozsvítilo se světlo na verandě a za chvilku u mě byla moje sestra. „Co tady děláš? Ty jsi nemocnej a jsi tady venku? Chceš mít zápal plic?“
Nevnímal jsem ji. Necítil jsem ruce a nemohl jsem hýbat rty. „Jacku? Co mi to děláš? Chováš se jako malej!“ Pomohla mi vstát a pak zavolala jeho. Přihupkal, aby jí se mnou pomohl. Nechtěl jsem, aby na mě sahal.
Dostali mě do postele a pak si sami šli zase lehnout. Já už ale neusnul. V šest ráno jsem se rychle osprchoval krásně horkou vodou, pak jsem si oblékl odrbané jeansy, tričko s dlouhým rukávem a mikinu s kapucí. Obul jsem si tenisky, vzal si peněženku a doklady, sebral Rose klíče od auta a jel domů. Teda, hodně jsem spoléhal na to, jak jsem pozoroval cestu, když jsme sem jeli s Noahem. Ale nakonec jsem zdárně dorazil. A auto bylo taky v pořádku. Odemknul jsem vchodové dveře a zamířil rovnou do svého pokoje, kde jsem ze sebe všecko div nestrhal, převléknul jsem se do domácího oblečení a pak jsem si šel udělat něco k jídlu.
Trvalo další tři hodiny, než mi Rose zavolala. Típnul jsem jí to. Copak je tak blbá, že jí nedošlo, že tam s nima bejt nechci?
A tak mě začala bombardovat SMSkama.
KDE JSI?!
JACKU, SKARA, ODEPIŠ MI LASKAVĚ, KDE JSI!
MÁM O TEBE STRACH, TAK PŘESTAŇ BLBNOUT!! PROSÍM.
Neodepsal jsem ani na jednu SMSku. Je to moje sestra, ne matka. Nemusí vědět o každém kroku, který udělám.
One week later:
„Tak kde seš?“
„Se hrnu!“seběhla Rose schody a Noah jí skoro ukopnul hlavu.
„Jdeme? Jsi si jistá, že to není jen planej poplach?“
„Ne. Tři různý testy. Třikrát stejnej výsledek. Ale až doktor mi řekne, jak to je.“
Seděl jsem v obýváku a koukal na ně. „Tak hodně štěstí!“
„Díky. Jak já bych si přála, aby to byla pravda! No řekni, ty bys nechtěl bejt strejda?“
„Moc.“ No jasně! Hrozně moc chci, abys měla dítě s chlapem, o kterém se mi poslední týden zdají nevkusný sny.
„tak já ti pak zavolám!“
„Nezapomeň na to!“ Ale hraju to dobře. Rose nemá o ničem ani ponětí. No a Noah? Teď je pořád v práci, ale jinak naše konverzace vypadá asi takhle: „Noahu, prosim tě…“
„nemám čas, promiň.“ A to jeho „nemám čas“ vypadalo nakonec tak, že seděl na gauči a koukal do blba. To je na mě tak naštvaný?
Zazvonil mi mobil. Hrábnul jsem po něm, ačkoliv jsem měl zrovna v plánu si zajet rukou do spoďárů a při myšlenkách o Noahovi se potupně udělat.
„Je to pravda!!!“zaječela mi Rose do ucha. Veškerá chuť na sebeuspokojování mě přešla.
„Jo? To je skvělý Rose, jsem nadšenej.“ No děsně…
„Já jsem tak šťastná Jacku! I Noah je šťastnej!“
Bezva. Budou mít mimčo. To už si to asi s nim do pořádku nedám.
Komentáře
Přehled komentářů
Hezký fakt. Moje oblíbená tady u tebe na blogu. Těším se na další pokračování.... jsem vážně zvědavá jak se to bude vyvíjet dál. :D
::::::
(:::::::, 30. 12. 2013 18:53)