Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pwp č.2 - Boxer - část třetí

24. 4. 2013

Chvíli jsem tam jenom ležel a nějak nepobíral, co se vlastně děje. Když mi to konečně dojelo do mozku a ten to zpravoval, tak jsem se začal cejtit jak zpráskanej pes, něco mi ale říkalo, že teď stejně prd vyřešim, tak jsem se v rámci možností oblíknul, hodil se do ´gala´a odrázoval si pryč. Ještě jsem mu na stole nechal vzkaz s tim, že až bude v pohodě tak mi má zavolat, nehodlal jsem se vnucovat. Cestu si ani moc nepamatuju, protože jsem byl značně mimo. Na bytě jsem si rovnou zalez k sobě do nory a chvíli nad tím vším přemejšlel. Nechtěl jsem se k němu pořád vracet, připadal jsem si jak nějaká stíhačka, tak jsem si řek, že si počkám, dokud za mnou nepřijde sám a, nebo mi sám nezavolá.

Po zhruba třech dnech telefonního ticha, mi tak nějak došlo, že mi asi už nezavolá. Dyl jsem z toho úplně mimo, že jsem dělal i v práci úplně začátečnický chyby a byl jsem furt mimo, teda když jsem zrovna nehypnotizoval telefon. Doma to bylo snad ještě horší, protože jsem místo chození pařit chodil akorát ke gauči válet si šunky u televize, kterou jsem ani nevnímal.

„S*r na něj!“ koukal na mě zpoza hrnku s kafem kámoš, kterýmu jsem se svěřil, teda svěřil. Hučel do mě tak dlouho, až mi ruply nervy.

„Hm… ale já sem ho fakt chtěl.“ Povzdechl jsem si a opřel se o opěradlo židle. „Nějak se mi zalíbilo, nebejt ten, co si to všechno oddře sám.“

„Najdeš si novýho.“ S tímhle mě nechal bejt a šel si něco zase dělat k sobě. Tomu se říká kámoš na baterky, povzdechl jsem si. Ale v jednom má přece jenom pravdu, najdu si novýho, ale už to asi nebude ´můj´ seme-seme. A navíc, novýho na co? Novýho, kterej mi dá? Měl jsem ho fakt jenom na sex? On si to myslel.  Štvalo mě, že si to se mnou nerozdal, tak jsem odešel? Proč jsem vlastně chtěl, aby mi zavolal? Už tehdy se mi líbil. Prostě mě přitahoval, to jeho krásný vymakaný těl, krásnej úsměv, když vyhrál. Opravdu jsem chtěl jenom sex? Nebo jsem celou dobu chtěl, nebo spíš doufal ve víc? Ale z tohohle doufání jsem vyrost záhy, když mi to po šestý krachlo, to jsem měl ještě svoje naivní období, kdy jsem všude hledal love forever. Ale zase naznačil mi snad on někdy, že mě má na víc? Ne nikdy mi nic neřek. Ale já jemu taky ne, ale chtěl jsem ho a pořád ještě CHCI.

S těmahle myšlenkama jsem hypnotizoval kafe a doufal, že na mě z něj vybafne odpověď. Nakonec se tak nestalo a já jsem ho za trest vypil.

Po tejdu už jsem měl toho tak akorát dost. Moje frustrace se dostala do nejvyššího bodu, kdy jsem ho už prostě MUSEL vidět. Takže, když jsem se po úmornym dni, kdy jsem furt lítal sem a tam jak poštovní holub, sednul ke compu, okamžitě jsem začal hledat jeho zápasy. Měl jsem štígro, jeden měl zrovna zejtra večer, hned jsem si zarezervoval místo někde vepředu, abych ho moh vidět co nejlíp to šlo.

„He? Ty sis konečně…“ okomentoval moji poslední dobou neobvyklou dobrou náladu můj ctěnej kámoš na baterky.

„Ne, ale našel jsem něco, co mi to dostatečně vynahradí.“ Prošel jsem kolem něj a nechal ho stát v kuchyni jak tvrdý Y a pískající si nějakou hybridní melodii, jsem si zalez k sobě do sluje, abych moh udělat pár restů do práce.

Byl jsem jak malej kluk, kterej se těší, že dostane nový autíčko. Takže jsem pro změnu byl hyperaktivní, takže se mně lidi snažili, v zájmu zachování si vnitřního klidu, krotit. Trochu smůla no, byl jsem ve svym vlastnim světě, kde mi jsou oni u…

Konečně nadešel den D. Byl jsem u dveří, kterýma se vcházelo, div ne první, jak jsem se tlačil davem. Sice jsem měl jeden z nejlepších lísteků vepředu, ale stejně. Ještě jsem se snažil u toho rentgenovat okolí, jestli náhodou už nejde, ale nikde jsem ho neviděl, takže jsem pomalu začínal propadat panice. Když konečně vyhazovači uznali, že dav venku je až nesnesitelně velkej a skoro blokuje provoz, tak se nás konečně uráčili pustit dovnitř, za což jsem jim byl neskonale vděčnej, protože kdyby mi ten parchant, co stál vedle mě, ještě jednou dupnul tou svojí pařátou na nohu, tak už mu snad jednu vlepim. Když se konečně všichni usadili a já měl celkem neomezenej výhled, tak jsem se začal rozhlížet, jestli už náhodou nebyl už připravenej tady. Ale zase jsem ho neviděl, takže jsem sebou začal šít o to usilovněji, abych náhodou o něco – o něj – nepřišel.

„Pane, mohl byste sebou přestat furt tak mlít! Už jste mi dal dvakrát loktem!“ seděl vedle mě sotva odrostlej huberťák – to, že jsem jí byl de facto taky, jsem nebral v potaz – a navíc jsem v něm poznal toho malýho (ne doslovně, kdyby se postavil, tak mu budu po bradu), co si z nejch bot udělal rohožku. .

„Chceš potřetí?“ podíval jsem se na něj pohledem, ještě cekneš a budeš se modlit, abys dostal jenom loktem, takže mi dal puberťáček pokoj a já se moh dál nerušeně rozhlížet. Nikde jsem ho neviděl, už jsem si začínal myslet, že jsem si to datum blbě přečet a nebo, že se mu něco stalo. Pomalu jsem začínal šílet jako matka, který někdo unese děcko, když jsem ho uviděl. Přišel na poslední chvíli, byla sotva minuta do začátku zápasu. Začal jsem se opět culit, jako bych byl na drogách. On si šel lážo plážo k ringu a já ho při tom pozoroval tak vermomocně, že mě začaly slzet oči, takže jsem vypadal, jako že bulim.

Po celou jsem na něm lpěl pohledem. Ten druhej chlap, proti kterýmu bojoval, mě absolutně nezajímal, i když byl známější, teda říkalo se to. Já jsem o něm neměl ani šajna. Bylo mi opravě jedno, že z mýho boxerka cákala krev na kilometry daleko, já jsem stejně slintal blahem, že ho vidim. Ne doopravdy nejsem sadista. Sice mi můj boxerek prohrál na plný čáře, což publikum ocenilo při vyvolání jeho jména bučením, který mě nechalo absolutně klidným, protože jsem s nima jejich názor nesdílel, ale boxerek vypadal, že by nejradši svýho soupeře viděl tři kilometry pod zemí. Chvíli jsem uvažoval, že mu dám jako vědět, že jsem tady. Ale pak mi došlo, že volat na něj asi nemůžu a kdybych mu začal mávat, tak mi tu ruku asi urazí, vzhledem k jeho miloučký náladičce, takže jsem se rozhod, že si ho odchytnu, pokud mi teda nevyflusne a nepovezou ho do nemocnice. Vypadal, že se sotva drží na nohách. Když jsem tady byl minule, tak zrovna vyhrál a vypadal o DOST líp.

Po něm měly bejt ještě další zápasy, ale ty mě nijak nevzrušovaly, tak jsem se vyplížil (přišlápl jsem každýmu nohu a někoho i nakop jako bonus) za nim, protože on si odešel následovanej bučením… a mnou.

„Héj! Počkej!“ na to, jak byl pomlácenej, tak sebou hejbal dost rychle, takže jsem si cestou za nim skoro vyflusnul plíce, abych to všechno udejchal. Ale on nezastavoval, tak mě nenapadlo nic inteligentnějšího, než mu hupsnout na záda. Ohnal se tak rychle, že jsem to skoro ani nezaregistroval a už jsem seděl na zemi a on se na mě koukal jako na švába.

„Ahoj.“ Usmál jsem se na něj.

„Aha… to seš jenom ty…“ zase se narovnal a chtěl pokračovat v cestě.

„Jak jenom?!“ vyskočil jsem na nohy jako laňka, až jsem se zakymácel a málem si zase kecnul. To pro lidi, co procházeli kolem, musela bejt podívaná. „Počkej sakra! Člověk s tebou chce mluvit a ty mu utíkáš, jako by to byl samotnej výběrčí daní!“ zasprintoval jsem si, abych ho doběhnul, protože on si hejbnul prdelí a byl až támhle za rohem.

„No chceš?!“ řekl otráveně.

„Vyřešit krizi středního věku!“ řekl jsem ironicky, ta jeho otázka byla stejně pitomá, jako moje odpověď. Co bych asi tak moh chtít?!

„Ha-ha, moc vtipnej. Co chceš?!“ řekl o poznání chladněji, že bych konečně zjistil, odkud leze ta hnusná studená fronta?!

„Hele, chtěl jsem probrat nás a…“ ani mě to nenechal a doříct a už si zase nahodil svoje tryskopohony, jinak si tu rychlost vysvětlit neumim a znova mi začal mizet.

„Na tom není moc co řešit.“ Křiknul na mě ještě a zmizel mi v metru, kde než jsem se tam protlačil, tam mi ujela souprava přímo před nosem a on se na mě ještě jak milost pán šklebil z okýnka.

„Ty… hajzle…“ prsknul jsem si pro sebe, až se na mě pohoršeně podíval postraší pán, co si vedle na lavičce četl noviny. Cestou domů mě napadlo, že bych zašel rovnou k němu do bytu, ale to se zrovna ozvala moje nebohá nožička, co mi přivřel do dveří a to jsem byl ještě v relativní milosti, teď když jsem upadl v nemilost se bojim, co by mi udělal. Takže plán 128765480 selhal, co je další?

Možná bych moh jít do televize a oznámit to celýmu světu, jako to dělaj v Holywoodskejch dojákách, ale bojim se, že by mě přes kamery zboxoval. Nebo bych mu moh poslat kytku, už jsem skoro šel do květinářství, ale vzpomněl jsem si, jak mi jednou řek, když měl slabší chvilku, že očekává kytky až na svůj pohřeb. A pak mě to napadlo, dobře, nebyl to nápad z čistýho nebe, ale byl to obří transparent na jedný z budov přede mnou, kde pro vášnivce boxu – to sice nejsem ale co – nabízej trénink s některým z jejich profesionálních boxerů – hele, krize dorazila i do adrenalinových sportů- a čirou náhodou to byla ta stejná agentura – jediná v širokym dalekym okolí -, kde pracoval on – další slabší chvilka- . Samozřejmě za tak krásnou částku, že jsem z toho skoro chyt vitiligo. 

A proč ne, aspoň bude vzrůšo, pomyslel jsem si zvesela a veselá nálada mě neopouštěla, dokud jsem nedorazil domů a nevlez na internetový bankovnictví, kde jsem slastně zjistil, že jsem vyčerpal snad všechny limity pro dalších tisíc let. Což pro mě znamenalo, že si budu muset tak půl roku počkat, protože si jako první vezmou všichni, kde jsem přetáh limit a až pak mi něco možná ti miloučký lidi v bance, kde vám finance jenom rostou – do země – nechaj.

„Hej, nemáte někdo nepotřebnejch deset táců?!“ zařval jsem do celýho bytu.

„To víš, že jo. Všichni!“ zařval mi některej z nich nazpátek. „Kdybych je měl, tak se odsud vypadnu s váma bydlet, je děs!“

„Fajn, fajn! Hned se nečerti, jenom jsem to zkusil…“ a pak prej, že za zkoušku nic nedáš. Kdo to sakra vymyslel?! Nevim, jestli je to jinde jinak, ale u nás se i za zkoušku trhaj hlavy.

„Na co je chceš?!“ strčil hlavu do pokoje můj kámoš na baterky.

„Abych se s nima vyfotil!“ byl jsem zase jednou příjemnej.

„Fajn, tak až budeš v nějakym normálnim stavu, tak přiď, přece jenom za tři měsíce máš narozky.“ Zase odešel.

Už?! Si připadám starej jak metuzalém… unaveně jsem se opřel do opěradla křesla, co mělo to zakláněcí opěradlo, takže jsem začal ječet, protože jsem si myslel, že se převrátim. A spolubydlící si mysleli, že potřebuju dávku čerstvýho bohnickýho vzdoušku.

Když teď nad tim tak uvažuju, tak hodně lidí se mě ptá, proč bydlim jak nějakej student s někym. Ale zase jak bych vypadal, kdybych v osmadvaceti, skoro devětadvaceti bydlel u rodičů? Který navíc prosazujou názor, vyděláváš si -> seš samostatnej -> žij si sám, popřípadě s partnerem/kou, což není nutnost, ale hlavně nás nezatěžuj svojí přítomností dýl, než je nutný, tvoje sestra taky potřebuje osobní prostor.

„Adame?!“ opřel jsem se mu o zárubeň dveří. Chtěl jsem vypadat tak nějak romanticky, ale ten jeho pohled značící, že jsem ho vyrušil ze značně choulostivé práce, mi stačil dost na to, abych zmizel rychlejc, než po mě hodí zase nějakou sošku… ale zbyla mu ještě nějaká?!

„Co´s potřeboval?“ přišel za mnou po cca deseti minutách.

„No… jak se zmiňoval onehdy o mejch narozkách…“ chtěl jsem začít opatrně, abych na něj těch informací nenavalil moc, ale ono je snad ještě horší, protože lidi dřív ztratěj trpělivost, než vy se vymáčknete.

„Tak hele, mluv, nebo ser písmenka, hlavně to už ze sebe vysyp!“  mračil se na mě jak můj šéf, když jsem mu do kolonky ´Adresa stavby´ vyplnil – nevim, nad čim jsem myslel – Jindřišská 15 – to je ještě cajk – ale místo Praha tam bylo Paříž… ano milujme výběrová políčka.  

„No, de mi o ty peníze…“ začal jsem opatrně, tohle téma je značně ošemetný.

„To de každýmu, ale na co je chceš?! Upřímně, nikdo v tohle bytě nemá zbytečnejch deset táců…“  

„Já vim, já vim… jenom bych chtěl na boxerskej trénink…“ Adam se na mě chvíli koukal a pak propadl neuvěřitelnému záchvatu smíchu, kdy se se slovy: „Já si cvrnknul do kalhot!“, odplazil na záchod, kde se ozývalo dávení smíchy ještě dobrejch deset minut.

„Co se mu stalo?!“ vylezl třetí podnájemník, o kterym nikdo nic neví, dokud ráno nenajde sežraný všechno, co se dá jíst. I orchideje, na kterých je napsaný Nevhodné ke konzumaci.

„Já nevim. Kuru?!“ pamatuju si ještě ze středoškolský biologie, že tahle nemoc by měla vyvolávat culení se a smích. I když nevim, jestli je jako normální se smát, když potom máte z mozku ementál, ale to neva.

„Ste vadný…“ zase zalez k sobě do nory.

„Seš už v pohodě?!“ pozoroval jsem ho, když vylez ven.

„No to teda nejsem! Co ty bys tam chtěl dělat?!“ bylo poznat, že už i brečel smíchy. Co je na tom tak vtipnýho?!

„Trénovat?!“ koukal jsem se na něj jak na postižence.

„A co prosim tě, nakládačku ti umim dát i já a budeš to mít zadara.“ Pochichtával se.

„Fajn, já jsem s tebou chtěl mluvit seriózně.“ Nafouknul jsem se jak žába se Shreka a zaplul k sobě, abych nějak vyřešil fakt svýho osobního bankrotu, kde jsem prostě těch pitomejch deset tisíc nemoh najít!  

„Á, drahoušku! Tak ráda tě vidim!“ vylíbala mi máma obě tváře, kde mi po ní zůstaly dva velký červený fleky, který mi nikdy nejdou smejt a já jsem tak nucenej dva dny vypadat jako Marfuša. Nesnášim nestíratelný rtěnky. – nikdy mě nenapadlo si od sestry pučit odličovadlo –

„Ahoj mami…“ řekl jsem znuděnym hlasem. Už jako malej jsem nesnášel rodinný oslavy a bohužel se to s přibývajícím věkem stupňovalo, takže teď jsem schopnej předstírat mor a choleru, jenom pokud to znamená, že na ně nebudu muset jít.

„Tímo… ty si ale vyrost!“ počkat, počkat. Todle mi jako říkala babička ještě s tim, že ji určitě za chvíli přerostu, ale problém byl jako s tim, že já sem byl už ve svejch deseti větší jak ona. No, chybička se vloudí dycky, že?

„Fajn mami… prosim tě, pusť mě!“ snažil jsem se dostat z jejího láskyplnýho objetí a mířil si to rovnou ke svýmu starýmu pokoji, kde se nyní roztahuje moje sestra.

„Zdarec…“ kopnul jsem jí do postele, aby mě vůbec vzala na vědomí. Koukala do noťasu a měla sluchátka v uších.

„Hej, co mi kopeš do postele?!“ ozvala se dotčeně.

„Hele, poď mi potřást rukou, ať to mám za sebou…“ vykopal – doslovně – jsem ji z postele. Nevim, kde kdo splašil ten zvyk, že se oslavenci – nyní bohužel mě – přeje a třese rukou před stromem, co nám roste v obyváku a musí u toho bejt celý osazenstvo domu, jako by šlo o nějakej ceremoniál.

„Dyk už du!“ ploužila se za mnou a já jsem rovnou vyrazil vstříc zahanbení, až mi zas někdo bude dávat mega hudlany.

No… nakonec to nebylo tak špatný, sice vypadám jak Marfušenka, ale zase bylo příjemný vidět babču, kterou jsem neviděl snad tři roky. Plus jsem ještě dostal menší mamon, prej nevěděli, co mi koupit. No, pokud by mi ještě někdo přispěl, moh bych se vrhnout na tu agenturu.  Ze začátku jsem sice uvažoval, že bych se přihlásil jako novic a šel závodně boxovat, ale pak – po tom, co jsem viděl zápas nováčků v telce, co nám běžela jako zvuková kulisa – jsem na to rezignoval a znova se dal na shánění potřebnejch peněz.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář