BLOODY SHARD

"Ríšo, děje se něco?" Snažil se ze mě vymámit, proč jsem až neobvykle zticha.
"Ne, nikdy se nic neděje!" Naštvaně jsem ho obešel, a šel pryč. On má ještě tu odvahu se mi podívat do očí po tom, co mě podved, opět. První "úlet" jsem mu toleroval, protože jsem ho měl fakt rád a nechtěl jsem se ho vzdát, ale tohle je už podruhý, nebo možná i po několikátý, co já vim. To si jako myslel, že bude nenápadnej, když se bude s tím svym "úletem" voblejzat přímo před mym kamarádem. A teď se diví, že o tom vim.
"Hele, co tě žere?!" Dohnal mě.
"Co mě žere?! Ty máš ještě tu odvahu se ptát?!"
"To asi mám, jinak bych se tě neptal." Koukal naštvaně, ostatně jako dycky, když jsem přišel na nějaký jeho hořký tajemství.
"Fajn, žere mě to, že se chováš jako největší dě*ka pod sluncem!"
"Cože?! O čem to zase meleš?!" To je tak natvrdlej, nebo prostě už je tak rozdě*kařenej, že už si to ani nepřipouští?!
"Melu?! Já jsem nikdy neoblejzal cizí lidi, když mám někoho jinýho!"
"Já jsem nikoho neoblejzal!" Zařval, až se za náma otočil celej nákupak, kde jsme se sešli, protože jsem doufal, že před lidma neztropí takovou scénu. Evidentně jsem se mýlil.
"Nevěřím ti." S tímhle jsem se otočil a rychlostí meserschmitu se rozletěl pryč. Měl jsem ho už plný zuby. Tý jeho faleše.
Doma jsem sebou hodil na postel a koukal do stropu. Chtělo se mi brečet, ale zastával jsem názor, že kvůli prkotinám popřípadě idiotům se brečet nemá. Výjimka je vzteky, ale to u mě bohužel neplatí, svůj vztek jsem si vybil včera při mytí nádobí, kdy jsem zničil snad všechno, co mi přišlo pod ruku.
Nakonec se mým zachráncem stala Blackyna zvaná drtička organickýho materiálu, kterou mi vlezla na břicho a začala samým blahem slintat a dělat menší pitvu čehokoli na co její drápy dosáhly.
"Au, Blackyno, chceš si ze mě udělat oběd nebo co?" Pokoušel jsem se ji sundat z mého již skoro neexistujícího břicha. Odpovědí mi bylo pravý kočičí pche a odcupitaní se vyzdviženym ocasem.
"Super, i kočka na mě prdí. Kam jsem to jenom dotáhl?!" Zvednul jsem se, že si zlepším náladu zkouknutím všech larev, co jsou na youtubku. Sice mi to nijak nepomohlo, ale aspoň jsem tak dvě hodiny nemusel myslet na svoje zklamání.
Při posledním videu mi přišla smska od kámoše, se kterým se znám od dětství, protože naše mámy jsou kamarádky z vejšky.
Ajsko? P.
Tak jsem na něj, zas po sto letech vlez, nějak jsem si v poslední době zvyk posílat smsky z netu, takže jsem byl takhle schopnej napsat sto smsek za den.
Ani nevim proč, ale hned jsem si mu vylil srdce. On zůstal ledově klidnej, protože mě znal a věděl, že mám tendence přehánět, jenže bohužel jsem tentokrát nepřeháněl.
'A myslíš, že to bude tak horký?!'
'Jo, to teda myslím, dyk to není poprvý!'
'Fajn, no. Tak proč ses s ním nerozuměl hned, jaks to zjistil poprvý?'
'Protože mi řek, že byl vožralej a že mu to nemyslelo a že nechtěl a ...'
'Bla, bla, bla bulshit bla. Kecá.'
'Tak na to jsem přišel taky.'
'Tak co tady řešíš?! Prostě se s ním rozejdi naplno, to cos předvedl v tom nákupáku bylo hodný tak pětiletýho dítěte.'
'Díky.'
'Nemáš zač.' Dál už jsme mluvili jenom o škole a o kravinách, protože na nějakou rozumnější konverzaci jsem byl moc mrtvej. Dokonce jsem ani večer nedržkoval na rodiče, když se přišli zeptat, jestli jsme něco dělali ve škole, jako by tam oni nikdy nechodili.

Ráno mi bylo pěkně mizerně, celou noc se mi zdálo, jak si to s někym užívá a mě při tom říká, že jsem na nic. Aneb krásné nové ráno. A bylo ještě krásnější, protože jsem opět skoro nahej dobíhal autobus. Naštěstí je na to řidič celkem zvyklej, takže na mě milostivě počkal. V toastovači, slavnostně mnou přejmenovanému autobusu, bylo opět narváno, takže jsem se nacpanej na předních dveřích modlil, aby nikdo nechtěl nastoupit nebo vystoupit a, nebo aby nedej bože se ty dveře vlivem tlaku za jízdy otevřely.

Na busáku už na mě čekal můj nejlepší kámoš, většinou jsme chodili do školy spolu, teda pokud zrovna nemrzlo, nepršelo, nepadal sníh, neměl moc těžkou tašku a nebo jak říká on, nezemřel na blbý kecy z autobusu. Nemusel jsem ho hledat dlouho, stál na stejnym místě jako dycky. Dál od všech hloučků, pod břízou, co stála za zídkou v areálu nějakýho kanclu. Když bylo teplo, tak na tý zídce i seděl, byla totiž poměrně malá, teď na to byla moc velká zima.

"Jako jak si představuješ, že to teď mezi váma bude?" vybafnul na mě, jen co jsem přišel dost blízko na to, abych ho moh slyšet.
"Nijak, prostě je konec." Pokrčil jsem rameny, nehodlal jsem to víc řešit.
"A ví to i on? Některým lidem trvá, než jim to dobře." Poznamenal cestou do školy, kam jsme šli jako dycky pozdě. Hnusně jsem se na něj podíval. Neměl jsem náladu na jeho uštěpačný poznámky. Zrovna jsem byl po pádu z mraků štěstí a následného rozbití růžovejch brejlí.
"Fajn, bude mu to muset dojít, protože já s ním rozhodně nehodlám mluvit!" řekl jsem nakonec. Spíš jsem se bál, abych mu všechno zase neodpustil, jako několikrát před tím. Školu jsme prolítli trubo rychlostí a na nějaký přezouvání jsme neměli čas.
"Jasně, tím toho vyřešíš..."  vrazili jsme do třídy jako velká voda.
"A, ctěný pánové pocítili luzu svojí společností. Co se stalo?" Podíval se na nás náš učitel. Řekněme, že se spolu moc nemusíme, přeci jenom on nám nezapomněl to lepidlo na židli a já mu nezapomněl tu čtyřku na výzo.

„Nic, jenom jsme se zpozdili, jel mi pozdě autobus.“ To byla pravda, jedna stará babka, co jela omylem jednou se mnou, prohlásila, že jedem tak rychle, že by stihla i houby sbírat. Nutno podotknout, že měla pravdu.

„Oběma?“

„Jenom jednomu, já se seknul na cestě do školy.“ Prohlásil Andy. A šel si rovnou sednout. A já šel s nim. V polovině hodiny mi pípla smska.

SRAZ PO SKOLE? NA KACHNÁCH? V.

„Copak, právě ti něco přišlo od starého tajného ctitele?“ naklonil se ke mně blíž, aby mě moh mnohem víc štvát.

„Jaks to poznal?“ věděl jsem, že já moc dobře emoce skrývat neumím.

„Šklebíš se na to jak naše učitelka na ajinu, když si jí odevzdal test a měl za čtyry. Přitom dycky učíš div ne za ní.“

„Super. Jen ať si tam vymrzne. Já tam teda rozhodně nejdu.“ Prohlásil jsem odhodlaně. Už jsem byl z toho jeho věčnýho: „Omlouvám se, nikdy se to už nestane.“, strašně unavenej. Až teď jsem si uvědomil, že k němu už nic moc necejtim.

„No, aby se z něj nestal stalker.“ Upozornil mě Andy.

„Snad mě tvoje minulost nepotká.“ Tý holky se prostě nemoh zbavit. Slušně jí asi tejden říkal, že s ní prostě bejt nemůže, protože není jeho typ, po tejdu začal bejt nepříjemnej a pak už na ní byl i hnusnej, ale ona se stejně nedala. Řek bych, že by z ní moh bejt dobrej polda. Nakonec ho nechala, ale Andy si prostě myslí, že jí jenom došel kredit. A děsí se každýho dne, co na mě čeká pod stromem, protože se každý ráno vídali právě tam.

„No, to bych ti nepřál. Byla to sice fajn holka, ale taky chci mít nějakou volnost, ne že na mě bude čekat, ráno, o polední pouze, po škole… byl jsem z toho už fakt na prášky.“ Povzdechnul si.

„Já vim. Nemyslim si, že by se z Victora stal stalker. Na to nemá trpělivost.“ O tohle jsem se snažil přesvědčit celou včerejší noc.

„Když myslíš. Co ty víš, tichá voda…“

„Já vim, já vim.“ Přerušil jsem ho. Říkal mi to skoro každej den. Stejně jako mě za Victora kritizoval od okamžiku, kdy jsem mu o něm řek. Prej, když jsem říkal, že nechci nikoho uťáplýho, tak si nemyslel, že si najdu někoho tak rozlítanýho. Nicméně, mě Victor vyhovoval, až na jednu stránku jeho povahy.

Vůbec se mi za nim nechtělo, nevěděl jsem, co mu mám říct. Chvílema jsem měl cuky mu napsat, že za nim nepřijdu, ať mě nechá bejt, ale pak jsem si vzpomněl, jak vyváděl, když jsem s nim něco vyřizoval po telefonu, tak jsem tam radši šel.

Uviděl jsem ho, jak sedí na jednom patníku, co zbyl z laviček, který tam někdy v době kamenný možná byly. Podíval jsem se na tu smradlavou louži a vzpomněl si, jak tam minulý léto plavaly dvě krysy bříškem nahoru. Brr.

„Ríšo! To ti to trvalo!“ okamžitě šel ke mně.

„Dej si pohov, Victore!“ zchladil jsem ho okamžitě, ještě než mě stihnul připravit o mojí vůli svejma rádoby sladkýma řečičkama.

„Proč tak chladnej, hned ze začátku…“ zamračil se. Věděl, že dycky povolim, když se na mě mračí, znal mě, ale dneska mě to spíš mnohem víc utvrdilo v tom, co jsem chtěl udělat. Řekl jsem si, že nejrychlejší bude říct, jak to všechno leží a běží, bez zbytečnýho zaobalování.

„Stojim si za tim, co jsem řek v nákupáku. Seš akorát dě*ka!“ Victor ztuhnul, jenom aby moh následně nabrat do plic vzduch a říct mi, co si o tom všem myslí.

„Cože? Jako na tos přišel kde?! To ti nakukal zas nějakej tvůj kámoš?!“ založil si ruce a koukal na mě z patra. „Kvůli jednomu úletu se svět nezboří!“ řekl, jako by to bylo na denním pořádku. I když u něj možná i jo.

„Jednomu? JEDNOMU?! Tohle už jsme jednou řešili! A teď si to udělal po druhý, nebo už po několikátý! U tebe člověk prostě nikdy neví!“ zařval jsem na něj. Byl jsem z toho nešťastnej, tak dlouho jsem ho chtěl, nakonec jsem ho získal a co z toho mám?!

„Ty z toho zase děláš vědu! Prostě mi to ujelo, no! Neřeš to furt!“ tohle už jsem jednou slyšel, takže to na mě nemělo ten efekt.

„Já už tohle nechci, Victore! Nechci jenom dě*ku! Nechci tebe! Pochop to už sakra!“ už se za náma otáčeli i lidi a kachny vzdaly svoje pokusy vyžebrat na nás kus rohlíku.

„Teď zníš jak z nějaký ujetý mangy pro náctiletý…“ ušklíbnul se. Dycky nade mnou ohrňoval frňák. Proč jsem si toho jenom nevšim dřív? To si na mě jenom zvyšoval svoje už tak dost velký ego?

„Mě je to jedno, jak zmiz! Prostě konec… co víc chceš slyšet! Moh si to pochopit i v obchoďáku, kdes zbytečně ztropil scénu!“ prsknul jsem na něj. Udělal ten svůj poker face a řekl:

„Mě je to jedno, ty tratíš.“ S tím se sebral a odešel. To jako všechno, jenom tohle stačilo?! Pomyslel jsem si. To jsem mu klidně moh napsat po mobilu a byl by klid.

´KONEČNĚ KLID. R.´ napsal jsem Andymu, věděl jsem, že o mě bude mít strach, jakože by mě Victor moh chtít utopit v tý smradlavý louži, ale obávám se, že to by bylo pod jeho úroveň. Dyk on se v těch svejch voňavkách snad i koupe, tohle aspoň tvrdí Andy, mě Victor dycky voněl a, nebo mám prostě zničený čichový buňky.

Doma jsem dělal cokoli, co by mohlo rozptýlit, pravda byla taková, že mi ten zmrd stejně chyběl, možná jsem mu to měl všechno odpustit a nechat to bejt. Dyk se za mnou dycky vrátil, ne?

Ale další den mě utvrdil v tom, že jsem udělal správně. Zase na mě Andy čekal pod stromem, když se přiřítil Victor s nějakym dalším chudákem a začal se s nim oblizovat přímo mě před výstupem z busu. Dneska jsem měl štěstí, protože se nával objevil až o zastávku dál a tak ho stih přede mnou vytlačit dav. Jenom jsem kolem něj prošel a hodil po něm rádoby znechucenej pohled.

„Andy, proč já?“ skoro jsem na něj padnul, jak jsem zakop o obrubník, když jsem si div nevytočil hlavu, abych na ty dva viděl.

„Nečum na ně furt. Už to není tvůj problém, sakra. Tohle Victor chce, ne? Aby sis myslel, že si přišel o někoho dokonalýho.“ Táhnul mě pryč div ne za vlasy.

„Já vim, ale i tak, kde si zase někoho najdu?“ lamentoval jsem, protože si dotěďka pamatuju, jak jsem byl paf z toho, když mi Victor druhej den z tý pařby napsal. A navíc mi chybí ty jeho, no občas byl nežňoučkej a miloučkej.

„Ježiš, teď to neřeš, dyk si den po rozchodu…“ došli jsme do třídy tentokrát v čas, což byl rekord hodný zapsání. Byla nuda, fakt nefalšovaná nuda, když jsem byl s Victorem, tka jsme si dlouhý chvíle krátil tim, že jsem s ním datloval o stošest. Jenže teď? Tak jsme aspoň prolejzal blogy s povídkama.

„Víš, co by bylo fajn?“ řekl jsem z ničeho nic, takže Andy prohrál svoji hru, co pařil už od začátku hodiny.

„Ne, nevim.“ Řekl mi poměrně nasraně, protože byl kousek od dalšího nejlepšího skóre.

„Kdybych Victorovi vytřel zrak…“ řekl jsme zasněně.

„Já ti tady vytřu s tebou, jestli o něm nepřestaneš mlít.“

„A ty to nechceš vědět?“ namítl jsem hraně zoufale.

„No povídej, stejně bys mi to řek.“ Povzdechl si a radši se ujal role mýho zpovědníka.

„Tákže, najdu si někoho slavnýho a Victor pukne závistí.“ Předložil jsem mu svůj plán.

„Výtejčenej nápad… a konec, pro dnešek dobrý, další scéna. Tohle není Hollywood!“ po zbytek dne se se mnou nebavil, protože si myslel, že bych stejně mlel o Victorovi, což by tak na půl byla pravda.

„No, to si ze mě dělá…“ zastavil se Andy na schodech ze školy. Prvně jsem nechápal, co dělá a pak jsem si všimnul Victora a toho jeho novýho, jak se miliskujou přímo nám před školou.

„To už je trapný, ne?“ Ozvala se jedna holka ze třídy, která se s náma občas baví a ví o mojí orientaci, nijak to totiž nerozlašuju.

„To je Victor.“ Řekl jí Andy a šel radši dál, ale po cestě dělal výjevy zvracení. Jak malej, pomyslel jsem si zvesela a šel za ním. Občas jsem litoval, že není taky teplej, hned by nám bylo líp.

„Hele, Ríšane, jak si prohlašoval, že chceš Victorovi vytřít zrak, nebo jak to bylo, proč si nezačneš něco s nějak z jeho kámošů? Znáš je, ne?“ řekl najednou. Zamyslel jsem se, ne všichni byli teplý, ale ten jeho nevlastní bratranec, nebo jak to u nich je, ten byl. Jenže on je takovej…  takovej… nijakej. Vim, že je teplej, jenom pro to, že se s tím svěřil Victorovi a ten si to nenechal pro sebe.

„Ben… ale jako u něj, no nevim.“ Chdák kluk, už to jméno u mě evokuje představu chundelatýho pejska.

„Hele, je Victorovi nějak nakloněněj?“ zeptal se Adam.

„Já nevim, on je takovej tichej typ, řekněme. Ale vim, kde bydlí, Vcitor tam se mnou chodil často, prej pro to, aby mu dělal společnost.“ Nebo aby si na něm zvyšoval svoje ego, doupravim skutečnost v duchu.

„Hm, třeba by se chtěl Victorovi taky za něco pomstít, no tak, jsem za ním? Stejně máme dvě hodiny padla, teda bydlí tady ve městě, že jo?“ bylo vidět, jak s zhrozil, že Ben bude bydlet támhle někde padesát kilometrů odtud.

„Jo, je to kousek.“  Nechal jsem se přemluvit a šel s Andym za Benem.

Zvonili jsme jak magoři asi deset minut, než nám přišel někdo otevřít. Ben bydlí v nově zastavěnym okraji města, takže můžu klidně říct, že maj krásnej moderní, až moc na mě, barák.

„Ahoj Bene.“ Usmál jsem se na něj, abych ho nevyděsil.

„No… ahoj.“ Řekl tak potichu, že jsem ho skoro neslyšel.

„Můžem dál? Chtěl bych si s tebou o něčem, spíš někom, promluvit.“ Dál jsem se na něj mile usmíval, i když chudák vypadal, že by nám nejradši zabouchnul před nosem.

„Jasně…“ otevřel dokořán a pokynul nám, abychom teda milostivě vešli.

„Máte to tady hezký, jinak promiň, já jsem Andy.“ Představil se zrovna, když jsem byl v předklonu a rozvazoval si tkaničky.

„Díky, Ben.“ Chudák kluk z nás bude mít za chvíli deprese. Ben nás dovedl až k nim do obýváku, kde jsem popravdě nikdy nebyl, protože mě Victor dycky odtáh k Benovi do pokoje, kterej byl pokaždé dokonale naklizenej, až jsem se za sebe styděl.

„Hezkej obývák.“ Konečně jsem jim to tady mohl pochválit, niž bych vypadal jako debil, protože jsem tady už několikrát byl.

„Říkal si, že mi něco chceš, jestli si mi chtěl jenom pochválit dům, tak si mohl zůstat venku.“ Ozval se. Heleme se, ono to i mluví, ne, to bych mu křívdil.

„Docela neobvyklý, na tebe.“ Okomentoval jsme jeho minulou větu a pak jsme konečně spustil, o co mi šlo. Ben na mě jenom koukal, jako kdybych mu oznámil, že ho zejtra budou korunovat na krále vesmíru.

„Aha, takže máme spolu rádoby chodit, abys moh naštvat Victora?“ shrnul to do jedný věty, takže jsme si teď připadal jako debil.

„No, vim, že se i Victor k tobě choval občas hnusně, tak bys mu to mohl taky vrátit.“ Poznamenám něco na svojí obranu.

„Hm, hlavně, že ti to nikdy dřív nevadilo.“ Fajn, asi to nebyl dobrej nápad.

„Víš, Bene, vysvětlim ti to. Ríša byl prstě zamilovaj dement, kterej byl schopnej pro Victora skočit z mostu. Neboj se, měl jsem tamtoho Ríši plný zuby.“ To nebylo moc vysvětlení, ale díky za ochotu, Andy, pomyslím si.

„Popravdě, co mě je do toho? Victor tady je docela často, takže by bylo docela neefektivní, kdybych si ho naštval.“

„Ale to by sem zase pak nechodil, ne?“ zkusil jsem to ještě, protože jsem věděl, že Ben tady Victora netrpí rád. Bylo to poznat podle toho, jak se tvářil a nás ostatně taky ne, protože nám nenabíd ani kohoutkovou vodu.

„No, nech si to projít v hlavě a tady máš na mě číslo.“ Podal jsem mu papírek se svým číslem, kterej jsem napsal cestou sem. „My už musíme jít na odpoledku, takže ahoj.“

„Ahoj.“ Div nás z těch dveří nevykopnul.

„Nevim, co si přestavuješ pod pojmem tichej a uťáplej, ale tohle to není ani omylem.“ Řekl mi Andy, jakmile jsme byli dostatečně daleko.

„Takhle se nikdy nechoval.“ Řekl jsem skoro plačky, čekal jsem někoho poddajnýho, jako byl před Victorem dycky. Jo, jasně, před Victorem, to už dává smysl. Asi na něj něco Victor ví.

„Obávám se, Ríšo, že Ben ti na ruku nepude.“ Dodal ještě po chvíli, jako by mi to samotnýmu nebylo víc než jasný.

„Třeba, uvidíme.“ Fajn, budu si muset vymyslet lepší pomstu. Zrovna jsem si sedal do lavice, když mi zabrněl mobil v kapce, až jsem se postavil, jako by mě kouslo.

„Cos vyváděl, boha.“ Okomentoval to Andy.

„Přišla mi zpráva.“ Řekl jsem důležitě.

DNESKA V 18 U TÝ VAŠÍ LOUŽE, TO UŽ ŠKOLU NEMÁŠ NE?

BEN

„Kdo ti psal?“ zajímal se Andy.

„Ben… překvapivě, asi mě chce utopit, protože se chce sejít u kachen.“

„Nepřijdu ti na pohřeb.“ Oznámil mi jenom a začal se věnovat turbopsaní zápisků.