Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola

23. 2. 2013

První, co jsem ucítila, byla ostrá bolest v rameni. A taky jsem vnímala to, že pádám… no, spíš jsem se koulela, ale si do nějaké rokle. Padal jsem teda po každým „sudu“ na to rameno, protože mít hlavu na kaši se mi nějak nechtělo. Držku jsem měla rozšvihanou od větví a ta rokle byla asi nekonečná.. Nade mnou se ozvala Lilith… za chvilku přistála vedle mě. Podívala jsem se na ni. Obličej měla plný škrábanců a oděrek a nad obočím jí zářila dlouhá rýha.
„Ty vypadáš.“zaskuhrala, když popadla dech. Jen jsem nechápavě zdvihla obočí. Dotkla se spodního rtu a já udělala to samé na svém. Rozseklý. Rameno bylo rozedřené do krve. Až teprve teď jsem si všimla, jak jsme oblečené. Lilth si toho všimla teprve asi taky až teď, protože koukala na svoje šaty. Měly nádhernou barvu : fialovou. Já měla šaty tmavě zelené s krémově bílými rukávy. Myslím, že kdybychom nevypadaly, jakobychom právě vylezly z boxerského ringu, slušelo by nám to.
Začalo mi to šrotovat v hlavě.
„Máš ponětí, kde jsme?“zeptala jsem se a sebrala se ze země.
„Nevim, ale támhle je cesta. A lidi! Koukej! Lidi!“ Pomohla jsem jí vstát a rozeběhla se za lidma. Jenže šatičky nebyly vytvořeny pro běžkyně, takže se mi spodní lem sukně hezky zahákl o botu a já hodila nehoráznou tlamu. Lilith se lámala smíchy v pase, zatímco já se snažila dostat zpátky na nohy. Byla jsem celá od sněhu a byla mi zima. Lilth se přestala smát a začala drkotat zubama.
„Pojď za těma lidma.“prohlásila jsem po chvíli, objala jsem se pažema a pomalu našlapovala. Lilith si chytla sukni a vytáhla si ji po kotníky, aby taky neupadla a následovala mě.
„Dobrý den,“kníkla jsem, jakmile jsme byli u těch lidí.
„Propána, děvčata! Co se vám stalo?“
„upadly jsme,“jala se slova Lilith. Věděla moc dobře, že já bych začala vyprávět jak nás vcucla jedna stěna mýho pokojíku. A tak se přizpůsobila situaci. Za to tě žeru, holka….
„Ze shora? To můžete být rády že ještě žijete.“popadla nás ta ženština a pomohla nám do svého kočáru. Uvnitř nás zabalila do teplých kabátů. „kdo jste?“
„Já jsem Dee a tohle je Lilith.“odpověděla jsem. Protě přisoupím na tuhle hru a budu čekat, kdy se proberu z tohodle děsného snu. „Přepadli nás. Jen tak tak jsme stihli utéct.“ Lilith se na mě zkoumavě podívala a pak jen nepatrně kývla hlavou. Už v tom jedeme obě.
„To je mi vás tak moc líto.“povzdychla si ta ženská. „Jsem Roseline Hardsmeinnová. A vy?“
„Dee a Lilith Lutherovy.“vyhrkla Lilith. Luther? Jakože Martin Luther? Aha, tak to je super, tohleto. Teď nás ještě upálej někde na hranici. I když, tohle je rok 1912, to už by to mohli brát klidněji….
„tak, sestry Lutherovy, musíte být v hrozném šoku. Ujmu se vás. S manželem moc toužíme po dětech, ale oba jsme už v letech, kdy to už zkrátka není možné.. Pokud jste dcery Alastaira Luthera, znala jsem ho. Umřel před třemi lety, že? Od té doby jste na vše samy. Matka umřela při porodu druhé dcery…“
Draha paní Hardsmeinnová, právě jste za nás vyřešila jeden problém : kdo tady jako jsme… díky!
„Ano….“
„Věřím, že by si Alastair přál, abychom se vás ujali.“
Ach ano, to je skvělé! A jakmile zjistím jak se dostat domů, zmizíme a ještě vám pošleme pohled…. Tohle musí bejt zlej sen…
Kočár jel dál a nakonec zastavil u obrovského honosného domu. S Lilith jsme obdivně hvízly. „Jo, tady bude super život.“
„Slečny, pořád tomu vašemu příběhu nemůžu uvěřit,“podívala se na nás paní Hardsmeinnová. Hrklo ve mně jako ve starý almaře. „Je teprve osm ráno a už vás někdo přepadl. Ti grázlové nedají chvíli pokoj. Chudinky,“pohladila Lilith po tváři a zavedla nás dovnitř.
„Wiliame! Jsou tu dcery Alastaira Luthera! Představ si, že je někdo chudinky přepadl! Jen tak tak si zachránily vlastní životy.“
 Z jedné z místností vyšel jeden kluk, určitě mu nebylo víc, jak dvacet, a šel přímo k paní Hardsmeinnové. Tohle je Wiliam? Její můž? Není paní Hardsmeinnová poněkud na zajíčky?
„Ach, tohle je můj synovec Benjamin – Kde máš bratra, Bene? Kde je tvá matka? – má sestra se pořád někde toulá, ale jinak je to moc hodná žena… určitě ji znáte.“
„Katherine?“tipla jsem si. Úplně mi to jméno vytanulo na mysli.
„Ach ano!“zatleskala paní Hardsmeinnová. „Tak to je fajn, že si ji pamatujete!“
Jistě, je to všechno moc fajn, ale co když si Katherine pamatuje opravdové sestry Lutherovy?
Benjamin se celou dobu díval na Lilith, která pod jeho spalujícím pohledem celá zrudla. Musela jsem se pousmát.
„No tak Bene! – Ach tak! Ty koukáš na mladou slečnu Lutherovou. No to by byl gól!“zasmála se a odešla. Po cestě ještě volala „Wiliame! Kde jsi ty jeden?!“
„Strýček je na zahradě, tetičko!“ozvalo se z toho pokoje, ze ketrého vyšel před chvílí Benjamin. Následně se objevil i majitel toho hlasu – a já měla srdce až ve spodničce.
„Benjamine? Nesháněla se po mně teta?“řekl ten kluk a rychle nás sjel pohledem. „Tohle je kdo?“
„Dee a Lilith Lutherovy.“představila nás Lilith, když já na toho kluka jen tak koukala a nevydala ze sebe ani hlásku.
„Aha. Mami? Jsou tu Dee a Lilith. A jsou nějaké pobité. Pujčíš jim nějaké nové šaty, že?“ A nakonec se v chodbě objevila i Katherine. Znala jsem si. Ačkoliv to je nemožné, znala jsem ji.
„Dee! Lilith! Jak dlouho jsem vás neviděla! Co se vám to stalo? Jeden by řekl, že si výtržníci dají pokoj aspoň na svatého Valentýna, ale….“ Odmlčela se a prstem nám nazančila, abychom ji následovaly. Ve svém pokoji nás oblékla do nových, nádherných šatů ze šedé látky. Půjčila nám i nové boty. Když jsme potom s Katherine mířily do jídelny, vypadaly jsme jako princezny. Benjamin a ten druhý seděli u stolu a právě spolu živě diskutovali.
„Alexandere.“špitla Katherine a Alexander okamžitě vstal od stolu a uvolnil matce místo.
„Vezmeme slečny na vycházku, co vy na to?“podíval se na nás Benjamin… No, na nás. Koukal hlavně na Lilith. Hezkého Valentýna, vy dvě hrdličky….!
„Vezměte si ty dlouhé kabáty, co vám dala Rosaline.“poradila nám Katherine a sotva jsme se do nich nasoukaly, už nás kluci vedli ven.
Šli jsme mlčky po úzké cestičce v lese. Tak a teď potkáme Jacka Rozparovače anebo nás někde oddělaj tihle dva.
„Už je to pěkně dlouho, co jsme vás viděli naposledy. Lilth, ty jsi dost vyrostla, zatímco Dee je pořád stejně malá.“usmál se na mě Benjamin. Lilth se rozesmála a schytala ode mě pohlavek. Což v té době asi neznali, protože na nás oba koukali jako na UFO.
„ty jsi ji UHODILA?“vyskoukal ze sebe zděšeně Alexander.
„to bylo jen přátelský plácnutí, to nebolí.“objasnila hned Lilth a na ukázku mi udělala „ořecha“, za což jsem jí chtěla shodit někam do příkopu.
„Děláme to skoro furt.“prohlásila jsem, když jsem si upravila vlasy a když to kluci nemohli vidět, kopla jsem Lilith do zadku.
Kolem nás se prohnala skupina dívek a žen a všechny skandovaly to samé: „Práva ženám!“
„Pitomé feministky!“prsknul naštvaně Alexander, za coř jsem odměnila vražedným pohledem.
„Vadí ti?“
„Žena patří do domácnosti, ne do práce, ne do politiky..“
„To není pravda!“rozohnila se už i Lilith. „Ženy nejsou domáci mazlíčci, které zavřete do boudy a občas jim dáte nažrat, aby od nich byl klid!“
„Naprosto souhlasím s děvčaty,“vložil se do toho Benjamin.
„Ty a ty tvoje zšenštilé názory! Moc dobře víš, co si o tom myslím! A to, že akceptuju to, že nejsi normální neznamená, že tady feministky budeš bránit!“
„To, že je někdo homosexuál neznamená, že není normální!“zařval Benjamin. Lilith zmizela z tváře všechna barva…
Ach, tenhle pocit důvěrně znám. Když si myslíte, že vás má někdo rád a nakonec se ukáže, že ne, protože nejste jeho typ – protože nejste opačného pohlaví.
„To teda znamená! A jestli se to doví matka, zblázní se z toho. Já to beru jen proto, že jsi můj bratr. Ale už nikdy, NIKDY, nechci slyšet, jak bráníš Sufražetky! A jestli tohle někdy zmíníš před Francis, dostaneš pěstí! Tohle moje snoubenka poslouchat nebude!“
Á ano, tohle taky znám…..
„Mohly bychom se už vrátit?“zeptala jsem se. Alexander se na mě zostra podíval.
„proč?!“
„protože je mi zima! A protože mám právo chtít domů! Proto!“
Začínalo mi to všechno lézt pěkně na nervy. Myslela jsem si, jak tady v minulosti zažiju nádherný svátek zamilovaných, i když sama, ale zatím se jen chci vrátit domů. Doopravdy domů, do roku 2013!
Jakmile jsme zalezli do domu, vydupaly jsme s Lilith do pokoje, který nám Roseline přidělila. Na nočním stolku byla váza s květinami. Přešla jsem k němu a k těm květinám si přivonila. Voněly nádherně. Miluji růže….
„myslela jsem si, že to tady bude fajn.“postěžovala si Lilith. „Ale je to všecko na hovno!“
„Lilith! Takhle tady nemluv. Ještě si budou myslet, že říkáme nějaký zaklínadla a upálej nás na hranici!“řekla jsem s náznakem výsměchu v hlase.
„taky pravda. Pomůžeš mi rozvázat ten korzet? Asi se v něm udusím!“
„ty máš korzet?“podivila jsem se.
„No jo, je všitej do těch šatů.. Pomož mi, prosim tě! Umírám tady!“
Rozešněrovala jsem jí to a ona si ty šaty sundala a místo nich si oblékla bílou halenku a béžovou sukni. Já udělala to samé, akorát s černou variantou halenky i sukně.
Sešly jsme do jídelny na oběd a Phillipa, služebná, nám podala talíře s jídlem.
„Kuře,“povzdechla jsem si.
„Děje se něco, zlatíčko?“
„Nejím kuřecí maso.“špitla jsem. Alexander vedle mě se zhluboka nadechl, ale Katherine ho přerušila. „Tak ho teda nejez, přece tě tady nemůžeme do něčeho nutit. Dala by sis radši rybu, drahá?“
„Ne, to je v pořádku, dám si jen tu zeleninu a přílohu,“pokusila jsem se o úsměv. Lilth se vedle mě šťourala v jídle a nevydala ze sebe ani hlásku.
„Lil?“podívala jsem se na ni. Jen němě zaartikulovala slovo „Domů“. Pochopila jsem to. Já tam taky chtěla. Štvalo mě to.
Po jídle, které ani jedna z nás nesnědla, jsme se odebraly zpět do pokoje. Na tom stolku s květinami, se o vázu opírala malá růžová obálka. Dopis v ní voněl jako šeřík. A taky tam bylo datum.
„Co co tam je? A kde se tady ten dopis vzal?“
„To nevím, ale už se ani ničemu nedivím. Třeba ho sem nosí veverky.“povzdychla jsem si a podala Lilith ten dopis. Ani jsem si to datum pořádně neprohlédla.
„Přečti to.“poprosila jsem ji. Lilth si odkašlala.
„Dva tisíce šest set pět.“ Prudce jsem se otočila, až jsem vázu s růžemi shodila na zem a ona se rozbila. A pak se samy od sebe otevřely dveře a vtáhly nás do světla za nimi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dotaz

(, 21. 3. 2013 17:55)

Kdy bude pokračování? Doufám, že co nejdřív!

Re: Dotaz

(Dexter's Wife, 21. 3. 2013 18:02)

Vynasnažím se, zatím sem se trochu zasekla :D