BLOODY SHARD

Ano, dnešek by se dal sotva považovat za normální. Jsou slavnosti k narozeninám našeho druhého krále.

Aby ste to líp pochopili, máme dva krále: První, skoro nevýznamný, a má být takovou ikonou, co je stále vidět. Druhý, o kterém nikdo neví, jak vypadá, je mnohem mocnější. Je z rodu starého několik století, možná tisíciletí. Vlastně, když teď tak uvažuju, nikdo o něm nic neví, kromě jeho šesti nejbližších. Proto se mu říká: Utajovaný král. A dnes by měl mít údajně narozeniny…

Nechápala jsem, proč mě nutili vstávat už tak brzo, abych se připravila. Stejně ho nikdy neuvidim. Ani ten jeho pověstnej plášť, pod kterym není vidět ani jeho oblečení a boty. Vzala jsem si na sebe to první, co mi padlo pod ruku. Proč se nějak významně šňořit? Fajn, trochu přehánim, vybírala jsem si věci na sebe, ale stejně mi zbylo moře času na můj novej mini projekt.

„Mariposso, dělej!“ řvala moje spolubydlící. Jo chodíme do školy. Tady v tomhle státu je to striktně rozděleno a DÍVČÍ a CHLAPECKÉ. Dál jsem si psala základní rozdělení, aby něco omylem nevynechala.

My – dívky - jsme vychovávány matkami. To mi připomíná, že s otcem jsem se všeho šudy viděla dvakrát. Jednou na nedělnim obědu, když jsem byla omylem doma a jednou náhodně ve městě, kde mě přešel, jako bych byla vzduch. Ale furt jsem na tom líp jak Nettie, ta svýho otce neviděla od svejch hm… dvou let. Takže si ho ani nepamatuje.

Další pitomost je, že s klukama máme šanci se setkat leda tak na těch snobských plesech, kam se zvou pouze vybraný. Můj dodatek pod čarou, nějak to tam zkusim taky zakomponovat.

Kluci jsou naopak pod neustálým dohledem otců. Od malička je nutí bojovat a podle toho, jak jim to de, tak v pubertě postupně přestupují do společenství. Nejvejš, přímo jim velí Utajovaný král, jsou Draci, pod nima je Vyšší Bratrstvo, ti se s Utajovanym králem občas setkají, pak je Nižší Bratrstvo, ti se s nim už nikdy nesetkají a velí jim někdo z oněch šesti, co má Utajovaný král přímo po ruce, nejníže je Bratrstvo, těm šéfuje někdo z Vyššího Bratrstva, ale tihle kluci jsou většinou u nás na dívčích školách jako dozor, lékaři, učitelé,... K boji se většinou, pokud nepočítám výcvik, nedostanou. Říkám si, že jejich život taky stojí za starou belu.

Je jedna věc, která mě – z pohledu ženy - moc štve a to, že se neuzavíraj stálejší vztahy, ale jenom takzvané družství. Chlap si na chvíli k sobě vezme nějakou dospělou ženu, má s ní povětšinou dvě děti a materiálně a sociálně ji zabezpečí. Sice to nezní tak strašně, ale pochopte, sice nesmí při jednom, již uzavřeném družství, založit další, ale po něm jo. Pochopte, my ženy jsme žárlivé. Ale co se jim musí nechat, o svoje potomstvo se staraj svědomitě, nejsou tu žádní sirotci ani opuštěné děti. Nic proti, ale že na to ty ženský přistoupěj. Já bych do toho nikdy nešla, ozvalo se moje zhrzený já. Při výběru mě už dvakrát přeskočili.

„MARIPOSSO!“ strčila mi do pokoje hlavu Nettie.

„Co je? Nevidíš, že se snažim psát?!“ vyjela jsem na ni. A dál se věnovala svýmu rozpesanýmu  „románu“. Chtěla jsem si všechno, co vim o tomhle trapnym a nezajímavym státu, napsat, abych to líp pochopila. A taky jsem to chtěla vydat jako knihu, která prorazí a přinutí ty snoby, aby se nad sebou zamysleli.

„Cože? Proč? Co tim jako změníš?“ ano, pesimizmus vládne světu.

„Chci, aby si někdo konečně uvědomil, že bysme měli jít s dobou! Jasně chápu, že potřebujem tradice, ale proč se chovat, jako bysme žili ve středověku?!“

„A myslíš si, že TY to nějak ovlivníš?“ jen co to dořekla, ozvaly se první zvony z nedalekého města. Znamenalo to, že vzácná návštěva už dorazila. „Super, chtěla jsem vidět zahájení! A holky už taky šly!“

„Jasně, jasně, dyk už duuuuu.“ zafuněla jsem jak parní lokomotiva a jako správná lokomotiva se za naprostého řevu a otřesu půdy vykodrcala ven ze své nory, abych deset minut strávila nad líčením, česáním a oblíkáním. Vybrala jsem si fialové šaty s nařasenou sukní. Byly elegantní a navíc v nich nebylo takový vedro, díky neprůhledné krajce. Docela jsem ji v těhlech vedrech uvítala.

„Přijdem pozdě!“ nadávala, jako každej rok a jako každej rok si toho nikdo nevšimne. Proč se tam tak žene? Stejně pak stojíme na konci řady a nic z toho nemáme.

„Stejně přijdem pozdě a navíc, proč tak ženeš? Dyk ani pláštíček neuvidíme“ kritizovala jsem organizaci. Tohle bylo na prd, proč nás tam všechny jak ovce sháněj do hloučku, když stejně nic neuvidíme.  Jo, ale zapomněla jsem na maličkost, že za to může i fakt, že přijdem tak o hodinu dýl. Ale kdo by se takovou drobností zabýval, že?

„A víš, kdo tam bude?“ zašeptala zapáleně. To dělá dycky, když jí něco přijde moc zajímavý.

„No to teda nevim, ale hádám, že jako každej rok, nekonečně dlouhej průvod zakončenej tim strarym sešlym sucharem“ řekla jsem bez zájmu, ona to ignorovala a pokračovala. Ještě poznámka, je asi jasný, že já našeho „ctěnýho“ Utajovanýho krále nemusim, že?

„Cosetta“ usmála se. Jo, tohle je taková ikona pro nás. Všichni chtěj bejt jako ona. Vzpomněla jsem si, co jsem si o ní napsala do poznámek. Má největší šanci být Utajovanou královnou. No, i když Utajovaný král může jako všichni ostatní, mít víc družství, tak je tady problém, že jeho partnerka musí být buďto sama hodně mocná, a nebo její, třeba malinkatá, moc musí mít stejný základ jako jeho, jinak mu dítě nedonosí. A právě Cosetta je z nás, holek, nejmocnější. A taky aby ne, když je z dalšího královského rodu, stejně jako král. No dalšího… je to jeho sestřenice přes stý koleno. No, vlastně jsem si o ní chtěla po průvodu dopsat pár věcí, teď jsem si na to vzpomněla.

„Jo po tý zrovna toužim!“ řekla jsem značně ironicky. Nemám ji ráda, příde mi falešná… ne prostě ji závidim to, že získá to, po čem skoro všechny sníme. I já. Bohužel.

„Dělej“ popadla mě za ruku a táhla pryč. Bylo mi jasný, že svůj boj jsem prohrála a musim tam jít. Byť s nadáváním, vrkláním se na podpatku, na kterym absolutně neumim chodit, došla na náměstí, kde byla promenáda. Dorazily jsme mezi posledníma. Ale poprvý jsem viděla pršiplášť Utajovaného krále. Vau, to jsem si polepšila.

„Mariposso, podívej. Ten je krásnej…“ rozplývala se nad hnědovlasym namakanym klukem. Vedl Cosettu, která měla hlavu hrdě vztyčenou. Strašně se mi líbily její šaty, byly fialové, nahoře byly skoro bílé, postupně tmavly a dole byly do černa. Na krku se jí houpal její nejnověší dar od Utajovaného krále, překrásný diamantový a perleťový náhrdelník. Ve svých zlatých vlasech měla malou korunku. Byla prostě úchvatná. Utajovaný král kráčel za nima. Hm, další věci do mějch poznámek, litovala jsem, že je nemám sebou i s tužkou.

„Nettie, mě je jasný, že seš do něj zamilovaná, ale nezdá se ti…trochu…no nedosažitelnej? A všimla sis, že mám taky fialový šaty?“ podívala jsem se na ni. Ona měla meruňkový, nebo jak říká ona růžový, šaty s korzetem a malou kytkou na sukni. Vim, že do něj není doopravdy zamilovaná, ale kvůli něčemu si jí dobírat musim, ne?

„Ovšemže JE nedosažitelnej! Musela bych bejt minimálně nesmírně bohatá, když už ne z královkýho rodu!“ rozvinula svoji myšlenku.

„Super, tohle si uvědomuješ… počkej, vlastně TY SEŠ z nesmírně bohatýho a urozenýho rodu“ podívala jsem se zpátky na průvod. Přes lidi už jsem nic neviděla a Nettie na tom byla stejně. Protože se zoufale snažila udržet na špičkách, aby aspoň něco viděla.

„Hej holky!“ zařval někdo z davu. Ignorovaly jsme to. Tady na sebe furt lidi křičej. A navíc jsme toho měly obě plný kecky.

„Nettie! Mariposso!“ ozvalo se. Jo tohle UŽ asi bylo na nás. Strašně ochotně jsem se otočila za hlasem a tvářila se jak nejkyselejší citron.

„ JO?!?“ zaječela jsem zpátky. Dokonce se na mě pár lidí pohoršeně otočilo. Hm, asi jsem je právě připravila o sluch. Ale já jsem chtěla vědět, kdo se po nás shání, hlas mi byl povědomej a Nettie taky, protože se zamračila, jak se snažila vzpomenout si.

„Kde ste byly??“ přilítla k nám bývalá spolubydlící. Měla to štěstí nebo smůlu, jak to kdo vezme, a někdo si ji vybral jako družku. Ten někdo, je z Nižšího Bratrstva, víc se neví. Nebo spíš ani není chuť něco víc zjišťovat, člověk si pak uvědomí, co nemá.

„Ahoj, Rosetto“ usmály jsme se na ní. Měla z nás nevětší šanci se dostat takhle k někomu. Blonďatá, vysoká, hubená, okouzlující s vybraným chováním. I ona na sobě měla drahé šaty, na které bych neměla, ani kdybych žila tisíce životů, a šperky, jejich hodnotu už raději nezmiňuji. Jo, lepší stránka toho nevalnýho vztahu, co s nima máme.

„Kde máš druha?“ zeptala jsem se. Doufám, že z toho nezněla ta moje hořkost a zklamání, protože jsem se snažila hrát, jak moc mi je celej tenhle cirkus u…

„Šel v průvodu“ usmála se. Jo, naštěstí se moc nezměnila. Furt stejně povznesená, byť si to neuvědomovala. Teď jsem to nemyslela hanlivě, prostě byla nad věcí.

„Aha“ řekly jsme s Nettie dosti inteligentně. Taky nebyla moc ráda, že jí potkala, mnohem lepší je, když nám posílá dopisy, protože takhle naživo je pro nás, nebo aspoň pro mě, neuvěřitelně těžký předstírat, že mě nezranil fakt, že jsem společně s Nettie a dalšíma pěti holkama zůstala na ocet.

„No budu muset jít, Rich na mě už mává. Ráda jsem vás viděla a rozhodně vás navštívim!“ Zamávala a utíkala. Schválně jsme obě „nenápadně“ pozorovaly, kam to běží. Byl tam vysokej blonďák. Víc mi nebylo dovoleno vidět, protože se lidi začali tak strkat, že mě povalili na zem, nebylo to myšlený obrazně, fakt jsem skončila na zemi. Měla jsem co dělat, abych se uhla, jinak by mě asi ušlapali. Nettie na tom byla líp, ta stihla uhnout a tak se teď neválela v blátě. Nadávala jsem jak špaček. Bylo mi jedno, že mi to ničí reputaci, stejně i tak se svým zjevem nemám moc šancí na vztah, takže už to nějak neřeším. Nemám správné proporce… nejsem tlustá, ale vychrtlá na kost taky ne. Naštěstí se ten šílenej dav přesunul za královskou dvojicí a já se mohla, s Nettiinou pomocí zvednout ze země. Bylo mi jasný, že mám po šatech.

…

„To bylo strašný“ konstatovala jsem ihned po vstupu na pokoj. Hned jsem si začala sundávat ty cáry, co mi zbyly z šatů. Původně jsem je mohla jenom nechat vyprat, ale pak jsem si chtěla dojít do lesa na jahody a uklouzlo mi to. Skončila jsem zamotaná v roští s šatama na jeziňku.

„Proč? Viděly jsme Rosettu“ lehla si Nettie na postel. Tý se nic nestalo. Kromě několika záchvatů smíchu.

„Ano, máš pravdu… Proč si najednou připadám přebytečná???“ Taky jsem si lehla, neměla jsem dneska na nic náladu. Dokonce ani na to, abych si všechno napsala.

„Hele gong…je véča“ řekla jsem aspoň jednu dobrou zprávu za dnešek. Už jsem měla docela hlad. Celej den jsem kromě snídaně nejedla.

„Jo jo…“ Než jsme se dostaly do jídelny, tak nám to už skoro všichni snědli. To naštve. Víte, tady je to dělaný formou švédských stolů a nám trvalo asi tak půl hodiny, než jsme se svým výletním tempem dostaly do jídelny. A to ani nepočítám těch patnáct minut, co nám zabralo jenom se zvednout.

Vzala jsem si poslední chleba a Nettie si vzala broskev a ředkvičky, aneb malý červený zmrdy. Chroupaly jsme to asi dalších patnáct minut, pak nás hlídka vyhodila, protože jsme byly poslední. Když jsme došly do pokoje, zasedla jsem ke stolu a začala si doplňovat poznámky. Nakonec jsem i rozepsala něco málo o hlídkách.

Jsou to muži, kteří už jsou postarších let a mají za úkol udržovat pořádek po chodbách. A to hlavně pro to, že si oba tábory jsou značně po krku. Mimo jiné ještě mají zamezit přístupu „nežádoucích“ – kluků – do prostor školy. Pozn. Autora: jako by sem někdy nějakej lez.