Utajované království - 11.kapitola
Tohle bylo snad poprvý, co jsme s Nettie byly absolutně zticha.
„Mám takovej pocit, že vám nějak došly slova. A to jsem si myslela, že je to nemožný.“
„Tobě by slova nedošly?“ zeptala jsem se přiškrceně, jakmile jsem více méně vstřebala realitu.
„No, to nemůžu říct, nicméně, co kdybysme šly k vám do pokoje, tady je to strašně nepohodlný a je tu zima.“ Zrovna se Rosetta otřásla zimou. Její pravdomluvnost jsem pocítila taky, měla jsem husinu snad všude.
„Fajn, jenom tak v mezi řeči, kde máš pokoj ty?“ zajímala se Nettie. Podle toho, jak už jí znám, tak jsem poznala, že si Nettie představuje, jak si Rosetta bydlí někde s full servisem.
„Hned vedle… překvapuje vás to?“ usmála se. Začínala jsem mít pocit, že se všechno v rámci možností vrátí do starejch kolejí. Chvíli jsme na sebe koukaly, jestli něco z jedný omylem nevypadne. Když bylo tak minutu ticho, tak jsme se sebraly a šly k východu. Zase jsme vyťapaly schody ven z archivu, byla to pěkná fuška, ty schody byly vysokánský, ostatně jako všechny schody tady, jak jsem stihla trpce zjistit. Nohy mě bolely už jenom z představy, že mě to samý čeká ještě jednou v podobě schodů v hlavní chodbě, co vedou do patra, kde jsou naše pokoje.
„Ty jo, asi mám třicátej infarkt.“ Funěla jsem.
„Jo no, tyhle schody daj zabrat, se divim, že tady lidi nemaj nohy jak strongmani.“ Ozvala se Rosetta zadýchaně. Pomalu jak stádo šneků jsme se doplazily k našemu pokoji a rovnou si sedly na zem doprostřed pokoje. Na víc jsme prostě neměly.
„Tak, co si nám ještě chtěla říct?“ zeptala se Nettie, která se mezitím stihla v rámci možností vydejchat.
„V podstatě už nic, jenom jsem se chtěla zeptat, jak si to tady jako vy dvě přestavujete.“ Zhluboka vydechla Rosetta, jak jí ještě dělalo problémy mluvit. No jo, tělák jsme šulily, kde se dalo. Při každý příležitosti jsme sabotovaly a teď se nám to vymstilo, byly jsme rády, že jsmena těch schodech nenechaly plíce.
„Jak to teď myslíš?“ zamračila jsem se. Takhle začínal náš již bejvalej – chvála bohu – říďa, když nám chtěl nadávat zase za nějakej jím vymyšlenej přestupek, nebo možná ne zas tak moc vymyšlenej, ale přikrášlenej určitě..
„No jako, co tady budete dělat, jestli se budete učit, nebo po něčem pátrat…“ s Nettie jsme se na sebe podívaly s otazníkama v očích. Dycky jsme toužily si dělat, co jsme chtěly.
„Copak je tady volnej režim?“ to by byla dokonalá škola, jenom se bojim, že by třídy zely prázdnotou. Nebo jsme jenom my takový lejdáci?
„Více méně. Já například hledám něco, čím bych Darena mohla dostat ven, protože nás tlačí čas. Oficiální pohřeb Cosetty bude už za pár týdnů. Potom bude soud, kde je stejně jasnej konec a pak už bude Daren mrtvej. Takže mi je teď nějaká škola u …“ z toho jejího projevu bylo patrný, že je do toho strašně zapálená, ale zase se jí nedivim, já bych byla taky. Nejspíš.
„Aha, dycky jsem chtěla vědět, kde se ty holky, co se zadružej učej… víš co, nechodíte do školy, většinou.“ Nenápadně jsem se zeptala na věc, kterou jsem považovala za nefér, protože my jsme se dřely jak koně a ty zadružený si někde válely šunky. Teda aspoň tohle jsem si myslela.
„Domácí učitel.“ Řekla prostě. No, to mě ale taky mohlo napadnout. Ale stejně mi to přišlo nefér, mohly si chrupkat třeba do poledne, kdežto já musela jak namydlenej blesk lítat už od šesti.
„Aha. Ty se máš.“ Proč si dycky po odpovědi na svojí odpovědi na otázku, co mi nedává spát, připadám, jak nevětší blbec?
„Neboj, o nic nepřicházíš, všichni jsou tak milý, že je proti nim ředitel naší bývalý školy cukrkandl.“ Povzdechla si Rosetta. Docela mě její odpověď překvapila. Čekala bych, že domácí učitelé budou ťuťu a ňuňuňu, jenže zase Rosetta nemá ve zvyku zveličovat.
„Teď už vám nezávidim.“ Řekla jsem popravdě a opřela se o postel.
„Ani normálně není co. Furt máš nějaký povinnosti, co ti už podle názvu zněj jako největší otrava světa, kord když se například Rich vyžíval v pořádání obřích večírků a večeří pro tak padesát lidí. A teď to všechno vymysli, jak to bude probíhat a co se bude jíst, ještě se do toho, hoď do gala a vystupuj jako dokonalost světa a furt se usmívej, i když to, co ti ostatní melou je naprostá hámotina. A po skončení připočti starost o to, aby do rána to místo, kde byl večírek, bylo vygruntovaný a jako bonus přihoď bolest v nohou z podpatků a bolest hlavy z těch žvástů a abych nezapomněla na mimický svaly z toho ztuhlýho úsměvu.“ Já jsem na ní jenom zírala, jsem si to představovala, jako že se furt někde válí a jenom si poroučí. Ach ta moje naivita.
„Kdežto po vás se jenom chce, abyste se učily a dodržovaly stupidní pravidla.“ Dodala. Od ní to znělo jako výtka, copak snad můžu za to, že lidi odpuzuju už od pohledu? Asi mám špatnou auru.
„Což je někdy děsně těžký… aspoň pro mě.“ Řekla jsem a dál se tím tématem nezabývala, přišlo mi, že máme důležitější věci, co by se měly probrat, jako například, co bude náplní našich svým způsobem volnejch dní, protože přecijenom, do hodin se tady nemusí. Teda pokud jsem ji dobře pochopila. Ve skutečnosti jsem se ale dovědět další věci, ze kterých bych pak vyšla jako největší nevděčnice světa.
„Fajn, probraly jsme výhody a nevýhody družství a teď bysme se mohly vrhnout na něco důležitýho, co vy na to?“ řekla rozhodně Nettie. Evidentně to cítila stejně.
„Hm…“ s Rosettou jsme k ní stočily pohled, kterým jsme jí vybízely, aby něco teda řekla, když už je tak chytrá.
„Mohly bychom se spojit a hledat společně, s Mari jsme na něco káply, ale zatím jsme o tom nic moc nenašly a ty si zase hledáš něco, co nejspíš ani neexistuje, tak proč nehledat spolu?“ sice to zní celkem jednoduše, ale bojim se, že na nic víc už asi nepřijdem. Když ještě uvážim to, že se skoro nikde nesmíme ukázat, tak jsou naše šance na zjištění něeho novýho značně omezený.
„Fajn, pokud mi teda předvedete víc úsilí, než co jste předváděly doteďka.“ Tehle tón znám, vičítá nám, že jsme jí nepomohly. Na druhou stranu to nebyla naše povinnost.
„Hej, my jsme hledaly, jak nejvíc jsme mohly, tak laskavě ztichni! Udělaly jsme, co si po nás chtěla a jak to dopadlo!? Z Nettie je skoro psanec, já se nikde nesmim ukázat, protože by si nás spolu mohli spojit! Tak laskavě buď ticho!“ sakra, ta mě naštvala. Vim, že jsme pro ni toho moc neudělaly, ale aspoň by mohla ocenit tu snahu, co jsme do toho daly… vlastně, na něco jsme přišly.
„Když už se bavíme o tom, co všechno jsme nenašly… možná máme spojence, ani o tom nevíme.“ Vítězně jsem se usmála. Teď jsem nemyslela llidi od nás ze školy, ale jednoho konkrétního človíčka na řekněme vyšším postu, kterej by se nám v budoucnu možná moh hodit.
„Cože? Že o tom nevim…“ pochybovačně se na mě Nettie podívala.
„Ale jo jo, víš. Jak jsme byly na plese…“ začala jsem, ale Nette mě netrpělivě přerušila, „…na kterym?“
„Na tom u kluků z vedlejší školy, a kdybys mě nepřerušila, tak bych to řekla! Takže, jak jsme byly na tom plese, tak jsme chtěly jít ven, protože tam byla nuda a navíc se tam objevil utajovanej král i s tou svojí stíhačkou, co se za nim táhne jak našláplá žvejka, takže tam pro nás začalo bejt značně nebezpečno. Jenže jsme si neuvědomily, že z plesu se odchází balkonem a ne hlavníma dveřma, takže jsme se krapet podívaly po budově, až jsme skončily v pracovně ředitele a z rozhovoru, co ten jejich ředitel vedl s pršipláštěm, bylo poznat, teda aspoň já mám pocit, že jsem to tam slyšela, že se mu to, jak nakládá s Darenem moc nelíbí. Dokonce bych řekla, že by to moh bejt i jeho syn… a to by nám hrálo do karet.“ Tý jo, ještě nikdy jsem neměla takhle dlouhej proslov.
„Jak že se jmenuje ten ředitel?“ zamračila se Rosetta.
„Adrian, nevim jak dál.“ Řekla Nettie.
„To by sedělo. Hodně často o něm mluvil. Ale nic moc nám z toho nepomůže, zjistily jste něco dál?“ Rosetta se narovnala, jako by jí někdo dal pravítko na záda. To znamenalo jediný, zaujalo jí to.
„Jasně, jenom si dojdu pro podklady.“ Veledůležitě jsem se zvedla, až jsem brkla o Nettiinu nohu. Proč se mi nikdy žádný frajeření nepovede? Hrozně dlouho jsem štrachala ve sejch kufrech, než jsem našla to, co jsem tak usilovně hledala. „Tady to je!“ vytáhla jsem ven svůj zápisník, kterej ve značně salátovym stavu, dát si na něj dresing, mohla bych mít krásnou salátovou večeři.
„Ježiš, ty to ještě máš?“ zděsila se Rosetta při pohledu na stav mého malého pokladu.
„Jop, a dlouho ještě mít budu, protože všechno důležité je tady!“ podala jsem jí ho a opět si sela na svoje místo. Rosetta si povzdechla a dala se do čtení, které bylo přerušovaný občasným: „Co to je za slovo?! Píšeš jak prase!“
Moc dlouho předčítání netrvalo, protože byť jsem na svůj ´deníček´ byla pyšná, tak jsem tam toho opravdu moc neměla.
„No, některý věci jsou zajímavý…“ přiznala Rosetta, „… ale na druhou stranu nám skoro nic nepomůže. Máme spíš mnohem víc práce, jako třeba zjistit, kdo je k čertu T. H.“ popravdě, to bych chtěla vědět taky, proto jsem si to zapsala.
„Proč, k ničemu nám to není. Akorát bychom měli víc práce, já navrhuju, abychom se věnovaly něčemu užitečnýmu. Těmahle zbytečnostma se můžem zabejvat, až budem mít hotovo.“ Řekla Nettie rozhodně.
„A co kdyby…“ začala jsem.
„Kdyby byly v pr*deli ryby, nemusely by bejt rybníky.“ Okamžitě mě přerušila hláškou svojí babičky z tátový strany.
„Fajn, jak chceš!“ uraženě jsem se začala koukat z okna. Holky začaly řešit, co podniknou za další kroky, abychom se konečně hnuly z místa, protože ono je sice krásný si říct: „Zjistíme pravdu!“, ale mnohem těžší je to udělat. Když jsem se s nima ani po půl hodině nebavila, otočila se na mě Rosetta s tím, ať nedělám krávu.
…
„Tak holky, co budete dělat?“ zeptal se nás ředitel tohohle ústavu, nebo co je to vlastně zač.
„My budeme odhalovat záhady minulosti!“ řekla jsem pyšně. Znělo to vznešeně, dokud se mě nezeptal, jestli hodláme ještě někdy začít, vzhledem k tomu, že jsme skoro všechen čas zabily u nás v pokoji, kde jsme se ráno hned po snídani sešly a vylezly jsme ven, až když se smrákalo.
„A začnete ještě dneska?“ sjel mě arogantním pohledem našeho bejvalýho ředitele, kterej jsme tak nesnášela. A na něm bylo poznat, že nesnáší lidí, co se jenom tak bezúčelně válej.
„Ovšemže, jenom jsme si připravovaly podklady…“ ano, jeden z okamžiků, kdy zoufale hledáte inteligentní lež, abyste nevypadali jako blbci, nemohla jsem mu říct, že jsme drbaly všechno, co šlo.
„Dobře, no tak ať vás záhady minulosti moc neunaví, abyste je vyřešily!“ smál se, naštěstí, a radši pokračoval v cestě ke svému kabinetu, při které jsem se s ním střetla.
„Neměj péči!“ řekla jsem mírně rozladěně, protože jsem si byla vědoma toho faktu, že má pravdu. Na nic jsme zatím nepřišly a i to málo co máme, nám dává mnohem víc otázek než odpovědí. Popravdě jsem zrovna byla na cestě za našim bejvalym knihovníkem, abych si od něj mohla vzít klíče k archivu, protože jsme se rozhodly, že si vezmeme knihy ze sčítání lidu, abychom se mohly podívat po T. H., i když tak mírně jemně pochybovala, že něco najdem, a nebo budem mít štěstí na druhej extrém a skoro všechny jména budou mít tyhle iniciály. Rozhodly jsme se pro to, protože nám to přišlo nejjednodušší, protože se stačí jenom podívat do jedněch knih, který jsou tady omylem k dispozici.
Knihovníka jsem našla v knihovně, jak neočekávané. Vyložila jsem mu, co po něm chci, nakonec se mi ty klíče i přes jeho skepsi podařilo získat. Nevim, jestli ho obměkčili moje rádoby smutný pohledy, a nebo mu prostě ruply nervy. Takže jsme skoro celou noc strávily v archivu s výsledkem, že nás strašně bolela hlava z toho, jak jsme musely luštit to titěrný písmo, co vypadalo jako ekg křivka, mě se chtělo šíleně spát, takže jsem při snídani padla držkou do misky s lupínkama a mlíkem a furt jsme kejchaly z toho prachu, co se za tu dobu stih usadit na knihách. Naštěstí to nikdo nekomentoval, jenom si občas někdo poklepal na čelíčko.
„Dneska si dáme voraz.“ Rozhodla Nettie. „Mám toho plný zuby.“ Ani se jí nedivim, kdy k tomu přičtu i fakt, že nikdo, kdo by měl takový iniciály prostě neexistuje.
„To nejseš sama.“ Řekla jsem unaveně. „Já si pudu lehnout.“ Dodala jsem a zívla tak, až mi skoro upadly panty.
„Lehnout? Myslela jsem, že pudem dělat něco zajímavějšího…“ řekla Nettie tajemně, kdybych nebyla tak unavená, možná by mě to zaujalo.
„A to?“ připojila se do debaty Rosetta.
„Pudem do města.“ usmála se Nettie.
„Jasně. Pokud mě tam poneseš na hrbu, tak klidně.“ Unaveně jsem se opřela o opěradlo židle.
„A královskej servis nechceš?“ zeptala se ironicky.
„Klidně.“ Mile jsem se na ní usmála. Po tý její minulý královský masáži jsem se dva roky nemohla pohnout. Ne kecám, asi jenom tejden. „I když radši ne. Ten normální mi postačí, dík.“
Nicméně i přes moje protesty, že postel je daleko lepší než trajdání po městě, jsem byla donucena se jít zkulturnit, abych nevyděsila lidi, co by nás mohli omylem potkat. Za hodinku se vyráželo. Do města jsme došly do půl hodiny, šlo se pořád z kopce, takže to šlo rychle, ale bylo mi ouzko, když jsem si uvědomila, že to budu muset opět šlapat nahoru. Město bylo poměrně malé, já bych to typovala spíš na přerostlou vesnici, ale darovanému koni na zuby nehleď, že. Taky jsme mohly bejt v naprostý pustině.
„Hele, je tu taky něco čemu se říkaj obchody?“ zaptala jsem po tom, co jsme minuly snad tísící rodinnej domek.
„Jasně, že je. Na námku, zrovna tam míříme.“ Táhla nás Rosetta dál těma uličkama. Se divim, že nepotřebovala mapu, to bylo jak nějaký bludiště. Už jsme byly skoro na náměstí, poznala jsem podle toho, že byl mnohem větší hluk, než kde jinde, a uviděly jsme známou postavu našeho bejvalýho ředitele. Ztuhly jsme a honem jsme nevěděly, co máme dělat. Naštěstí jenom přecházel z jedný strany na druhou a nevšim si nás, ale stejně jsme se radši stáhly s tim, že se sem vrátíme jindy. Tak jsme se otočily a chtěly to vzít přes starej most, protože pak by to nebylo tolik do kopce.
„Tý jo, stačilo, aby otočil hlavou a viděl by nás. To by musel bejt pohled, tři, teda spíš dvě, ztacený holky, co nevěděj, co honem dělat, jestli stát na místě a modlit se, aby si jich nevšim, a nebo rychle zdrhat a přitáhnout tak k sobě nechtěnou pozornost.“ Řekla Nettie zadýchaně, jak jsme turbo rychlostí letěly k tomu mostu.¨
„Hej… holky?“ ozvalo se za náma nejistě. Jako by si dotyčná, na kluka to mělo moc vysokej hlas, nebyla jistá, jestli ten, na koho volá, je ten, koho má zrovna na mysli.
„Ku*va.“ Zaklela jsem a pomalu se otočila. Byla to nějaká holka z naší již bývalý třídy.
„Ahoj.“ Udělala jsem pravej botoxovej úsměv.
„Co… vy… jak. Kde jste celou tu dobu byly?“ rozhodla se nakonec, na co se vlastně chce zeptat.
„To je na dlouho… my jsme někomu chyběly?“ upřímně bych se divila, spíš se pořádaly hostiny, že se zbavili dvou největších potížistek.
„Všichni hned poznali, že tam nejste. Bylo ve škole moc velký ticho. Navíc chtěl Nettie vidět Utajovaný král, a nikdo ji nemoh najít.“ Ještě aby jo, pomyslela jsem si trpce. Takže to byla pravda. Chtěl nám zatnout tipec, na to jsem ale nehodlala přistoupit.
„Fajn, díky, žes nám to řekla, a co teď hodláš dělat? Napráskat nás?!“ řekla jsem nepříjemně.
„Hej, nebuď tak útočná. Náhodou, měla bys na mě bejt milá.“ Řekla pyšně. Upřímně jsem neviděla jedinej důvod bejt miloučká. Akorát nás připravovala o možnost zdrhnout.
„Proč?“ zamračila jsem se. U nás na škole nikdy nebylo výhodný takhle s někym obchodovat. Umělo se to pěkně vymstít.
„Řekněme, že od jistý doby, jste něco jako naše regionální hrdinky. Dovedly jste něco, co se považovalo za nemožný. Zdrhly a dělaly si, co jste chtěly. Takže vzniknul… řekněme tišší odboj a lidi se vás nenápadně snažej podporovat. Hodně lidí tenhle systém štve. Například já bych si chtěla svobodně vybrat s kym budu.“ Tohle nás překvapilo všechny. Odboj?! Za chvíli budou v našem jménu provádět revoluci, ne? I když, to by nebylo tak marný.
„To je… super.“ Našla nakonec slova Nettie, Rosetta se do školního dění nepletla. „Ale co přesně to teď znamená?“
„Jestli se ptáš na to, zda patřím do odboje, tak jsem spíš neutrální.“ Nebo na straně toho, kdo se ti zrovna hodí, řekla jsem v duchu, nahlas jsem ale nic neřekla. Byla jsem si vědoma, že nejsem v pozici, kdy bych si mohla vyskakovat. „Ale nenapráskám vás, jenom se ve městě tak tejden neukazujte a pak… hm… jdetě k mrtvýmu dubu, co je nahoře na bejvalý vyhlídce. Něco tam pro vás nechám. Od holek ze školy.“ Usmála se, ale u ní ten úsměv prostě nikdy nevypadá upřímně. Docela jsem se bála, co tam najdem. V co nejmenším časovym intervalu jsme se rozloučily a zdrhly.
„Rosetto, pudeš pro to ty, jo? U tebe nebude tak nápadný, když se někde zjevíš, přeci jenom máš i tak mnohem víc volnosti.“ Řekla Nettie, i když jsme všechny uvažovaly o tom, že ať nám chce dát cokoliv, tak my zase netoužíme po tom, si to vzít, nakonec jsme svoje stanovisko přehodnotily, přece jenom jsme zvědavý jak něco.
„Fajn, ale nejdřív se budem muset poptat, kde ten dub je.“ S vypětím všech sil jsme se doplazily do školy. Když jsme šplhaly do kopce, tak jsme ani jedna nemluvily, byly jsme na to moc unavený a zadejchaný. Do pokoje jsme se s posledníma zbytečkama sil došouraly a padly do postele jako zabitý.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc holkám fandím.. A úplně se v nich v každé kapitolce vidím..:)<3<3
Moc pěkný..:)
(LOVE, 2. 2. 2013 22:21)