Jdi na obsah Jdi na menu
 


Utajované království - 16.kapitola

28. 2. 2013

V pokoji nám nastalo peklo, obrazně řečeno, dotáhli nás sem a teď na nás řvali jak nikdy. Docela jsem je obdivovala, vypadalo to, že si mezi jednotlivým řvaním nedělaj pouzy na nadechnutí a o už na nás soustavě ječej asi hodinu, co to maj za plíce?!

„Posloucháš mě vůbec, Nanetto?!“ praštil mi Regan do židle, na kterou mě posadil.

„Nijak zvlášť.“ Zjisila jsem, že maj v mozku snad zabudovanej detektor lži, protože dycky mi to prokoukli, ale možná je to taky tim, že jsem hodně špatná lhářka, dycky zrudnu jak zadek paviánů. Úplně jsem viděla, jak se mu mění obličej z naštvanýho na zoufalonaštvanej, kdy se rozhodovalo, co vyhraje.

„Proč já se vůbec snažim?!“ řekl a zoufale si vjel rukou do vlasů.

„Pro můj krásnej úsměv?“ udělala jsem škleb jak kočka Šklíba a ještě u toho lacině mrkala očima, až mě z toho začaly slzet. Bohužel se to minulo účinkem.

„Ten bych ti teď nejradši rozbil! Víš vůbec, co se mohlo stát?!“ opět se vrátil do módu: vyřvu ti celej mozek.

„No, kromě toho, že bysme opět poznaly, jak vypadá slunce? Asi nic, nikdo v okolí nebyl, takže tvoje přednáška nějak pozbývá smylu!“ řekla jsem naštvaně, už mě začínalo sr*t, jak se k nám chovali, jakobychom byly mimina!

„Nikdo?! To ste si jenom mys…“ byl přerušen v polovině věty bouchnutím dveří, ktarý rozrazil někdo, koho jsem ani neznala. Prsknul na kluky nějakou zkratku a ti jenom zbledli. „… jestli nás kvůli tomu vyhodí, tak tě utopim v louži!“ prsknul na mě a někam si to odmašíroval za tím chlapem a v závěsu měl načuřenýho Danteze, hádám, že si je povolali na kobereček. Chudáčci. Nechtěla bych.

„Heja, Nett, co myslíš, že teď bude?“ otočila jsem se na ní.

„Sakra, jsem snad věštící koule?! Nevim.“ Ani nevim proč, ale obě jsme zůstaly sedět na místech, kam si nás posadili a celý ty dvě hodiny na ně čekaly… no, možná jsme cejtili menší vinu za to, že maj průser, přeci jenom, dokud nás nepotkali, tak měli bílý štíty jak lilijky. Takhle jsme na ně čekaly skoro dvě hodiny, ke konci už jsem z tý židle visela div ne hlavou dolů, prostě jsem se nudila, no.

„Tak, jak ste dopadli?“ usmála jsem se na ně, pokusila jsme se povzbuzující úsměv, ale až později – přesně po jejich nas*anim pohledu, co po mě mrskli – mi došlo, že to spíš vypadalo, jak kdybych se jim posmívala.

„Balíme si kufry.“ Řekl Dantez, jako by se nechumelilo, jenom padaly lávový kameny jako v Pompejích, a šel ke skříni.

„COŽE?“ vykočila jsem na nohy, div jsem se nazbila, jak jsem byla do tý židle zamotaná.

„Dani…“ začala sladce Nettie, „… řekl jsi, balíme, nebo balíte?“ už taky vstala. Upřímně, neveděla jsem, co by pro mě osobně bylo horší, docela se obávám, jak by vypadala další ´spolupráce´ s někym jinym.

„Balíme, my všichni vy my. Do zejtřka to tady musí bejt vyklizený.“ Řekl Regan. Stál ke mně zady, ale věděla jsem, že ho to asi zničí, strašně moc chtěl bejt na nějaký vysoký pozici. Když totiž měl jednou jednu ze svejch slabších chvilek, tak mi řekl, že si už od nějakejch pěti přál strašně moc takhle víst nějakej oddíl. Najednou jsem toho všeho litovala, přeci jenom zničily jsme mu sen, popravdě, ten jsme asi zničily i Dantezovi, nějak mi nedošlo, že jsme i sobecký, šlo nám jenom o nás. Připadaly jsme si strašně ukřivděný a přitom jsme měly div ne full servis sice bez možnosti volnýho pohybu, ale furt to byl full servis s pár mouchama.

„Re…“ začala jsem a chtěla jsem mu dát ruku na záda, abych mu dodala podporu, ale on se na mě ani neotočil a řekl – zařval tak, až jsem skoro udělala loužičku - jenom: „Nešahej na mě!“

Schlípla jsem jak kytka, co jsme jí zavřela do skříně – omylem – a šla si taky balit, abych nebyla pozadu. Kluci s náma po celou dobu nepromluvili ani slovo, zabaleno jsme měly, já a Nettie, celkem rychle, u mě to bylo pro to, že jsem byla prostě líná si vybalit a Nettie si zase nechtěla pomíchat jejich věci se svejma. Teď se čekalo jenom na kluky.

„Co teď bude?“ snažila jsme se o to, aby aspoň něco řekli, tohle ticho mě ubíjelo.

„Drž už hubu!“ zařval Regan a mě úplně zatrnulo, zůstala jsem stát uprostřed místnosti ztuhlá šokem, on nikdy nemluvil sprostě, to já jsem byla ta nevychovaná. „Ste stejný jako všichni od vás… zničíte všechno, co se vám dostane do ruky!“ prsknul na mě a dál si balil.

„Dete pryč, stejně jako my.“ Smiloval se nade mou Dantez. „Nebo sis myslela, že tady po tomhle zůstanete? Stejně vás tady nikdo nechtěl, jenom jsme neměli to srdce vás vyhodit, ale když ste teď začaly dělat jeden problém za druhym, tak už…“ udělal rukou posunek, kterej znamenal asi to, že teď prostě adié.

„Aha…“ řekla jsem schlíple, vina je pěkně hnusnej pocit.

„A co bude s váma?“ promluvila poprvý Nettie, který už měla dobaleno a seděla na svejch věcech v rohu místnosti. Navíc mi sebrala tu otázku z pusy, takže jsem teď vypadala jak namyšlená kvočna, co myslí bezvýhradně a pouze na sebe.

„Kdo ví, deme s váma pryč, když jsme nezvládli dvě malý holky, jak bychom chtěli zvládnout velkou skupinu.“ Řekl Dantez a Regan dodal: „Jdeme na učenou k vám, abysme viděli, jak to vypadá venku, nebo si našli jinou naši školu.“

„Tohle není jediná?“ vyhrkla jsem. Odpovědí mi bylo hrobový ticho. Proč sakra? Pomyslela jsme si zoufale, dyk na tom s Nettie nesem stejnej díl viny, ne? Proč jako jenom já s epotýkám s tím ignorem?

„Vás je víc?“ zkusila to po chvíli Nettie.

„Jo.“ Cože? Proč jako… co jsem jim udělala víc než ona. Naštvaně jsem oddupala do koupelny s tim, že si to tady naposledy projdu, aby tady po mě nic nezůstalo, mám totiž tendeci furt něco někde zapomínat. Po ujištění, že jsem tady už doopravdy nic nenechala, jsem si šla tady sednout na svoje věci. Jak se se mnou nikdo nebavil, tak jsem začala z nudy přemejšlet. Pokud budem venku, mohly bychom se vrátit zpátky ke Cosettě, ale jak bysme chtěly asi tak vysvětlit, co se s náma stalo? K nikomu kvůli pršiplášti, kterej pase po Nettie, moc nemůžeme, buhví, co by se s náma stalo. To máme žít jak nějaký dovoženky v lese? Dyk pojdem hlady, já si nic lovit nehodlám, to bych dřív zapíchla sebe.

„Deme.“ Řekl z ničeho nic Regan. Jak jsem to nečelala, tak jsem zpadla ze svejch kufrů, ale rychle jsem si posbírala svoje bolavý kostičky a vzala si svoje věci a naposledy se podívala po pokoji, asi se mi bude stejskat, nějak jsem si tady na to zvykla. Pelášila jsem za nima, protože mi mezitím utekli. Šli jsme do haly, kde byli snad všichni. Na mě s Nettie se koukali se směsí zlosti a opovržení a na kluky, jak kdyby jim umírali jejich hvězdy, když jsme se ale probojovali – po hódně dlouhý době, protože klukům div nepěli smutný árie a každej jim musel aspoň něco malá říct - do tunelu, co vedl ven, došlo mi, že se nikdo moc nezajímal moc o to, že jako například my víme cestu k nim…

„Nanetto, pohni, za chvíli se to tady zavalí!“ zařval na mě Regan, čímž přerušil tok mých myšlenek, po kolikátý už dneska?

„Proč…“ aha, takhle oni ten malej problém vyřešili. Sice jsem přidala na tempu, ale po chvíli jsem byla stranšně unavená, tak jsem zase zpomalila na rychlost svého výletního tempa. Oni ty kufry taky nejsou plný peří.

„Hni sebou sakra!“ zastavil se, když si všimnul, že za nima zaostávám o dobrejch pět metrů. Zastavila jsem se taky, už jsem neměla na nic náladu.

„Ježiš, tak se mi to zřítí na hlavu, moje věc!“ štěkla jsem, říkám rovnou, že nejsem sebevrah, ale prostě mě tíhle naštval, nejdřív si mě div nezabije sáma teď má pěči?! Ať si s tím de někam.  Naštvaně našpulil pusu a místo toho, aby se s nezájmem rozešel a mě nechal za sebou, se pro mě vrátil, chytil mě za pazouru a táhnul mě pryč. Brkala jsem o všechno, co se dalo i nedalo.

„O co ti de?! Seš horší než dubnový počasí.“ Řekla jsem, když jsem si opět málem nabila kokos.

„Víš, jak to smrdí, když hniješ?! Chceš jim provonět celej areál?!“ řekl uštěpačně a dál mě táhl pryč.

„Klidně!“ prskla jsem, ale dál jsem za ním brkala. Miluju tyhle svoje drsný kecy, protože většinou to bejvá přesně naopak, než říkám.

„Nemel blafy a dělej!“ přidal na tempu, prvně jsem nevěděla, o co mu jako de, ale když jsem uslyšela ´menší´ ránu, došlo mi to. Zasypávání započalo a já jsem jako jaksi ještě krapet uvnitř. Ten zvuk padajícího kamene mě děsil dost na to, abych ze svýho barkajícovýletního tempa přeřadila na svoje zrezlý tryskopohony a hnala se ven.

„No vidíš, že to šlo.“ Vydýchával se, když jsme se konečně dostali ven, museli jsme ke konci běžet,prtože jsme to krapet nestíhali. Venku na nás už čekali Nettie s Dantezem.

„Co vám tek trvalo?“ zeptala se Nettie a mračila se u toho jak bouřkovej mrak. Co se tady jako stalo?!

„Ona se zabejčila…“ ukázal Regan na mě. No to víš, že jo, celý to sveď na mě! To seš gentleman?

„To není pravd…“ zacpal mi Regan pusu, chvíli jsem se bránila a po chvíli jsem se uklidnila s tím, že bych ráda ještě žila a nezemřela na udušení, protože čím víc jsem sebou mrskala, tím víc mi tu pusu zacpával. Všimla jsem si, že se po sobě klucí významně podívali a aniž by cokoli naznačili, tak nás obě majzli do hlavy. To bylo poslední, co jsem vnímala, potom už jsem měla tmu, opět.

„To mi byla ďaha, to jsou boule jak kola od vozu!“ ozval se mi někdo nad hlavou.

„Ale já jsem jí takhle našel, pane!“ Regan?! Co ten tady chce?

„Aha a neznáš jí? Rád bych kontaktoval její rodinu…“ opět ten příjemnej chraplák, co mívaj chirurgové před tím, než se jdou hrabat v lidskejch tělech.

„Měla by se jmenovat Nanette.“ Řekl okamžitě. Hm, kámo, to asi hodně pochodíš… pomysela jsem si v duchu zasténala bolestí, protože ta hedka do hlavy byla fakt pořádná.

„Á, pacientka se nám probrala! Jak se cítíte, slečno?“ byl okamžitě u mě. Prvně jsem otevřela oči a nsažila se zaostřit, ale vůbec mi to nešlo, viděla jsem jenom šmouhy. Když jsem konečně začala vnímat nějaký nejasný obrazy, tak jsem se rozhodla, že bych už mohla promluvit.

„Jako by se pro mě proběhlo stádo krav následovaný stádem bizonů, děkuju za optání…“ zachraptěla jsem.

„Víte, kdo jste?“ zeptal se okamžitě, ani jsem mu pořádně neodpověděla na tu první otázku.

„Ovšem… Nanetta.“ Super, co budu dělat, až se zjistí, že Nanetta byla ženská, co je takových dvacet let mrtvá. Pak bych se mohla jít zahrabat. „A… kde je Coletta?“ zeptala jsem se zamteně. Už dávno jsem jí měla slyšet, nesnáší doktory, tak se snaží od nich vypadnout, co nejrychlejc to de.

„Coletta? Kdo je Coletta?“ zamračil se doktor. Cože to ona tu jako fakt není?

„Nanette, drahoušku, seš zmatená.“ Cože? Drahoušku? Co to tady jako nacvičuje za šarádu?! Já jsem drahoušek byla jenom tehdy, když jsem jim vyhrožovala, že spáchám rituální sebevraždu. A jaký seš zmatená? Co to mele za hovadiny?! Kde je sakra Nettie?!

„Drahoušku?!“ prskla jsem na něj a už nabírala do plic vzdich, abych mu mohla pěkne od podlahy říct, co si o jeho žvástech myslim, ale on mě předběh.

„No, co říkám. Vůbec nevim, co se jí stalo. Našel jsem ji takhle na zemi, myslel jsem, že je po ní! Byl to hroznej šok.“ Ten kluk je normální hérečka, by moh z fleku dělat v divadle. Všechno, co říká, je absolutní lež, počínaje tím, že Colett as Nettie vůbec neexistuje a konče tím, že jsem drahoušek.

„To vám věřím… ano, ale měl byste se o svoji družku líp starat…“ a já končim.

„TAK A DOST! CO SE TO TADY MELE ZA SR*ČKY?!“ vyskočila jsem z postele a jen tak tak to vybrala, abych se nerozmázla na zemi.

„Mám rád ženy s osobností.“ Usmál se na něj, až teď jsem si všimla, že nemá na sobě znaky, co s nima udělal? „Hraj se mnou, nebo te utopim v umyvadle.“ Syknul mi do ucha, když mě chytil za paži, abych se jakoby nemohla rozplácnout jak široká tak dlouhá. Mírně jsem zbledla, když mi došlo, před kym to stojíme. Je ten kluk snad debil?! On ví… teda neví, ale to ho neomlouvá… že my, já s Nettie, prostě nesmíme k utajovanýmu králi a on mě vezme rovnou do jeho oficiálního sídla?! K jeho osobnímu doktorovi?! Toho chlapa bych poznala všude, vypdadá jak Frankesten druhý generace, následky požáru z dětství, prej, já osobně si myslim, že je to sadista. Ale zpět k tématu, kam dal Regan mozek?!

„Jste v pořádku?“ přišel ke mně s tim, že si mě radši prohlídne, jestli mi ještě něco není, když shledal, že budu mít na hlavě pouze bouli velikosti sloního klu, tak mě poslal do ´domácího léčení´ s tím, ať se u něj za dva dny ukážem.

„Jseš magor?! Co si myslíš, že děláš!?“ prskal jsem na něj potichu, jakmile jsme vyšli ven ze dveří. „A navíc, kde je zbytek?“ on mě prostě ignoroval a táhnul mě prázdnou chodbou, předkládala bych, že si taky budou postávat stráže a, nebo králova osobní ochranka a ono prd.

„Buď ticho, nebo jsme v hajzlu.“ Dál mě táhnul zámkem, až jsme přišli k jedněm dveřím, který odknul klíček, kterej nevim, kde splašil, jestli se dovim, že kvůli tomu bacil ještě někoho, tak ho ubiju válcem na nudle a to násilí nepreferuju. Vtáhnul mě dovnitř a zabouchnul za náma dveře.

„Spusť!“ mrtkla jsem sebou o sofa, který bylo v jedný ze třech místností.

„Předpokládám, že ti došlo, kde jsme, podle toho, jak ses tvářila v ordinaci…“ mile se usmál. Já jsem mu ale ten jeho dětskej úsměv nežrala, maskoval za něj totiž všechno, se vsadil, že kdyby někoho zabil, tak se nad nim bude přesně takhle culit.

„No to mi došlo, ale co tu děláme?! Seš magor? Co když na nás přijdou, hm? To ti ten tvůj svatouškovskej úsměv nesežerou, ani kdyby ses pominul! A kde je Nettie?“ v tý rychlosti mi to ale vůbec nedošlo. Síla zvyku.

„Nejsem m… Nettie?! Kdo je Nettie? Nanetto?! V čem ste zase kecaly?“ nabral opět ten svůj nebezpečnej tón.

„V ničem! Vy si nedáváte přezdívky? Tak to ste pěkně nudní… ale neodpověděls mi na otázku…“ zkryla jsem svoji chybu za naštvání a rozmrzelost.

„Protože tady máme práci, oba, ty si budeš pracovat na tom svým salátu, a já si budu dělat svoje.“ Vysvětlil mi a už to vypadalo, že mi tu MOJI lež pro změnu sežral i s naviákem, ale to by potom nesmělo přijít to jeho…

„Není Nettie ta dcera toho chlapa, co nám nosil informace?!“ zaseknul se v rámu dveří do ložnice, soudě podle obří postele, za mnou, byly druhý dveře a z nich bylo jasně poznat, že je to koupelna… to jako mám s nim spát v jedný posteli?! A zabiju, se v noci strašně převaluju a častokrát lidi z tý postele zkopávám.

„Jo, je.“ Začala jsem se rozhlížet a všimla si, že jsem se trochu sekla v počtech, teoreticky jsou ty místnosti čtyři: koupelna, kuchyňka, obývák se sofa, na který si lebedim, předsíňka na boty, ložnice, s jednou postelí.

 „To bys nás někdy mohla seznámit, měl bych jí poděkovat, že se i s rodinou obětovali…“ řekl vážně, co jsem pochytila za tu dobu, kdy jsem si užívala jejich pohostinosti s vězením, tak Nettieinu rodinu opěvujou, kudy choděj, jen by mě zajímalo, co by řekli na to, kdyby se dověděla, kdo je Nettie doopravdy. By je keplo… taková hromadná mrtvička. Tý jo, já jsem dneska ale vtipná…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář