Utajované království - 3.kapitola
„Sakra, vypadám, jak po pouliční rvačce!“ koukala jsme na sebe do zrcadla v koupelně. Tudle vychytávku tam přidělávali sami… radši. Umyla jsem se studenou vodou. Prej to pomáhá, aby člověk neusnul. A maj pravdu. Chytla jsem takovou rýmu, že jsem doopravdy pak několik dní nespala.
„Klid, ty ty moncly nemáš opravdový.“ Prošla kolem mě do koupely. Střídání střáží.
„A ty snad jo?“ dost hnusně se na mě podívala. Nezapomněla na košťátko. Bylo to u nás doma. Měly jsme odklízet sníh ze schodů, ale já jsem měla na svejch horních dvou schodech led a chtěla jsem ho vymlátit, aby se mi to potom náhodou nesmeklo, náhoda je blbec a většinou si mě vybere v nejmíň vhodnou chvíli. Ona byla zrovna skolněná a já začala vehementně mlátit koštětem do schodu, aby se ten led urval. A ano, majzla jsem jí. Byla to ale nehoda! Do dneška mi to neodpustila. Pro ospravedlňení svojí dušičky musím říct, že do mě jednou strčila tak, že jsem to neustála a sjela bokem po zdi a pěkně si narazila loket a sedací zařízení. Jsme si kvit.
„Ale to koště to muselo bolet. A navíc to bylo minulej rok v zimě… a tys mi to pak stejně vrátila…“ nafoukla jsme se. Dál se vše obešlo bez delších komentářů. Koukla jsme se na hodiny na zdi, chtěla jsem vědět, kolik máme ještě času…
Dobře budu dělat, že jsme se s „doprovodem“ neměly sejít o půl deváté a tím, že nyní je jenom o hodinku víc. Hodinka sem hodinka tam…
„Nettie, dem pozdě!“ zařvala jsme jí velitelskej čas do koupelny. Zrovna si čistila zuby.
„Hehe, hela hem stolila hah!“
„Cože?“ nakoukla jsem do koupelny, což obvykle nedělám. Nechci narušovat osobní prostor. Podívala se na mě a vyplivla pastu.
„Ne, nejdeme. Včera jsem kvůli tobě přetočila hodiny o hodinu a půl dopředu.“ Evidentně mě zná líp, jak já sama.
„Aha…“ takže přijdem včas. Ale stejně bez jídla. Mohla se včas zmínit, teď budem mít doprovodnej orchestrion složenej z bicích.
…
„Kde ste byly? Co vám tak dlouho trvalo?!“ docela nervně si oba podupávali. Hele, nehlídkovali nám náhodou včera před jídelnou? Dlouho? Dyk dem na čas, nebo možná jsme tady i v předstihu. Jukla jsem se na hodinky, co jsem dostala předminulej rok k narozeninám. Bylo osm a pár drobných.
„Na pokoji.“ Prošla jsem kolem nich. Byla jsem jak naspídovanej křeček, strašně moc jsem se do toho města těšila. Ale stejně jsem se na ně stihla podívat. Jeden mi hrozně připomínal Rosettu, těma jeho blonďatejma vlasama, ale tak dlouhý je neměl. Ten druhej… jak byste charakterizovali chlapa, kterej by podle vás už měl chodit o holi s pleškou uprostřed hlavy… a místo toho má lepší bujnou hřívu než vy? O fyzičce nemluvě.
„A co ste tam tak dlouho dělaly? Hm?“ dorážel dál a já neměla tu sílu mu říct, že chrněly, vstávaly, česaly se, líčily a bla bla bla. Navíc nevim, o co mu de… pozdě nejdem.
„Dámské věci. A navíc, máme ještě čas.“ Jedna z odpovědí, ve který se chlapi neradi vrtaj, ale zas lhala jsem? Líčej se snad? Češou? Jak kterej, ale tidle dva vypadali, jak kdyby dostali dvěstedvacet. Trčelo jim snad i to, co neměli. Jenže zase jsem potkala mužské pokolení, které mělo vlasy nezacuchaný… hlaďoučký už od pohledu… pevný. Nepředpokládám, že v koupelně trávěj třičtvrtě hodiny, při který se já snažim jenom rozčesat ten chuchvalec vlasů, co se mi za den na mejch polokudrnatejch vlasech udělá. O nějakej lesk už se ani nesnažim.
„Nene, je devět.“ Kouknul se na svoje hodinky. On tam fakt měl devět. Budiž mi útěchou nejen duchapřítomnost Nettie, ale i vědomí, že před tejdnem se měnil čas.
„Já mám osm a něco.“ Schválně jsem se dlouze zadívala na hodinky. „To se mi taky stalo, že jsem si nepřenastavila hodinky. Čekáte dlouho?“ člověk by měl bejt alespoň jednou na někoho milej. Jenže on to „zvesela“ ignoroval. A pak se světe div se, že na to kašlu.
„No fajn. Kam máte namířeno?“ na to, že už to věděj, je to celkem debilní otázka. Ale zase, nejsou naivní a tušej, že jenom do obchodů s tim hábitem nepudem. Nová generace věštců nebo maj vylepšený křišťálový koule?
„Do obchodu. Pro ten smuteční pytel.“ Rovnou jsme mu odpověděla i na tu druhou otázku, kterou by jistojistě položil. Asi budu taky věštit, celkem lukrativní job, byť budu mít menší konkurenci.
„Aha a jinde se stavovat nebude.“ Řekl dosti ironicky ten „starej dědek o holi“.
„No, pokud bude čas…“ řekla pro změnu Nettie. Jsme obě zastánkyněmi tvrzení, že pokud se už někam jde, tak se z toho má vytěžit co nejvíc.
„Máte na to skoro celej den. Dámy.“ Proč to poslední řekl nějak významně?
„Hm… do kolika?“ nevtíravá otázka, na kterou se dá slušně a pěkně odpovědět.
„Do kolika vám dovolíme.“ Prsknul tu na nás s Nettie div ne i s kyselinou, co „plival“ kolem sebe. Já nemůžu za to, že tady čekaj dlouho.
„Super.“ Radši jsem byla zticha, nebo nám fakt dovolí jenom ten pytel. Cesta proběhla v poklidu. Relativním. Já jsem si několikrát málem kydla na zem, protože v těch svejch botách prostě neumim chodit, ale nevzdám se jich, byť je do tří měsíců sešmajdám a každejch deset minut se div neválim na zemi. Dřív mě Nettie sbírala ze země, pak na to rezignovala, bála se, aby neměla svaly na rukách jak nějakej kulturista. Nakonec to skončilo tak, že mi občas půjčuje svoje boty, protože já v těch svejch později neujdu ani milimetr. Aspoň se naučí chodit na klínku.
„Konečně!“ prohlásila Nettie, jakmile jsme uviděli první domy. Taky jsem si docela odychla, štreka to byla pořádná. Furt samý kopce, jámy, bláto, říčky, potůčky, bahýnko… říkám si, jestli jsme nevypadaly jak po bahenním zábalu. I když, ten je dobrej na pleť, prej. Jediný, čeho jsem litovala, bylo, že jsme si nezařídily odvoz. Znova se mi to jít nechce. Když jsme šly z průvodu, tak noc před tím nepršelo.
Krám se smutečním ohozem jsme měly odbytej za cca deset minut. Potom jsme lítaly po krámech, jak se nám zachtělo. Je jsme nechaly v kavárně, protože bylo nad slunce jasný, že se nám nic nestane, neboť byly posílený hlídky na ulicích a to diky událostem posledních dní. Navíc by se šíleně nudili, takhle jsou spojený obě strany. Jako první jsme vlítly do bot. Já potřebovala nějaký bez podpatku a Nettie si jedny vyhlídla už při průvodu, kdy byly vystavený jako žhavá novinka. Dík tomu, že má šest a půl, popřípadě šest, nemá se sháněním velikostí svejch bot extra problém, na rozdíl od nejmenované osobnosti. Protože jsem se naučila „pro krásu trpět“, tak jsem schopná jít v menších botech a ona se díky mě vycvičila v chůzi na botách o číslo až dvě větších. Kompromis pro obě strany. Po obřim nákupu, kdy Nettie skončila s jedněma balerínama a já jedněma botama na klínku… kam se podělo, potřebuju rovný boty…, jsme chtěly vletět do knihkupectví a následně pro sluneční brejle. Já si ty svoje záhadnym způsobem rozsedla a Nettie je prostě nenašla. Zrovna jsem byla u svojí oblibený autorky, když mi na rameni přistála ledová ruka. Začala jsme ječet jak pominutá.
„Uklidni se sakra!“ houkla na mě Rosetta. Naštvaně jsme jí sjela pohledem, ona mě k smrti vyděsí a pak mě za div jednu neflákne. Někdy jsme jí tenhle cirkus i záviděla, vypadaly stylově v těch námořnickejch šatech s velkou modrou mašlí kolem pasu, vlasama staženejma do koňskýho ohonu a modrejma balerínama.
„Co tady děláš?!“ rozhlídla jsem se, kolik pozornosti můj výstup vzbudit. NI (naprostá ignorace).
„Co myslíš? Snažim se vás chytit. Chtěla jsem si vás odchyit, už když jste přišly, ale zrovna šel se mnou Rich a vy jste měly taky doprovod. Kde je Nettie, musim vám něco říct.“ Vypadala docela rozrušeně. To není dobrý, většinou je to poslední člověk, kterej se bojí. U nás si vysloužila přezdívku: Nebojácná Rosetta.
„V prostoru. Ale řekla bych, že bude v oddělení krváků…“ taky jsme jí tam našly. Zrovna si četla kousek z nejnovější knížky od svého milovaného autora.
„Zdar.“ Řekla Rosetta, když nás Nettie úctyhodně přehlížela. A to jsem docela klapala s tim klínkem, normálně nadává, že znim hůř jak kovářská dílna.
„Co ty tady?“ stejná reakce jako u mě. Taky čekala, že bude Rosetta v nějaký haciendě někde v dáli.
„Člověk by z vašeho: Co ty tady, řek, že ho moc rádi nevidíte.“ Řekla rozmrzele. Co se to sakra děje? Já vim, že jsou dny kdy nemáte náladu na to mít pusu celej den od ucha k uchu, ale todle znělo jako by jí ulítlo minimálně sto rojů včel.
„Což o to, ale čekaly jsme, že se budeš v tuhle chvíli rochnit v nějakym moři.“ I Nettie si toho všimla a chtěla odlehčit atmosféru.
„A to je to, cop s váma musim probrat.“ Žel bohu se jí to nepovedlo, nechtěně se totiž nejspíš trefila přímo do středu.
…
„Tak povídej.“ Nahečmaly jsme se k tomu nejodlejšímu stolu v celý restauraci. Rosetta se zhluboka nadechla a nakonec řekla:
„Řekla bych, že to víte, nebo vám to došlo, ale díky posile kolem města je celkem nemožný se dostat ven anebo dovnitř, proto jsem tady. Čeká se, než výmečný stav skončí. A podle toho, jak se utajovanej král chová mile, tak bych s tim v tomhle životě nepočítala.“ Povzdechla si a opřela se do opěradla židle. Ani se jí nedivim, musí z toho být taky už pěkně otrávená.
„To jsme poznaly, ale proto nás sem nebereš, ne? Ne, že bych nebyla ráda, žes za náma přišla.“ Připojila jsme poslední větu, když mi došlo, jak hnusně to znělo. „A když už jsme u toho, kde je Rich?“ uvědomila jsem si, jak se zmiňovala, že byl s ní.
„Šel do zámku, chtěl něco probrat se svym bratrem, řekla bych, že si chce vynutit opuštění města, upřímně bych řekla, že mu to k ničemu nebude, dokud král bude soptit jak sopka na Islandu zkřížená se Sluncem a zabíjet svou aurou každého, kdo se opováží v jeho přitomnosti byť jenom nadechnout. A já jsem s ním jít nechtěla, není mi to tam… příjemné.“ Ani se jí nedivim.
„Ale k věci, víš Nettie, jak jsem ti říkala, že vražedná zbraň patřila jistému chlapci…“ řekla významě, takže byla jasný, že si nepřeje zmínění toho jména. „… tak ho nyní budou vyslíchat.“
„A? Pokud to udělal, tak o co de?“ přesněji, o co de tobě Rosetto.
„Neudělal!“ zařvala na celej lokál, až se číšnice přišla zeptat, co se děje. Při tý příležitosti jsem si objednala džus s ovocem.
„Jak to víš?“ znova se přešlo do šeptání.
„Prostě to vim!“ řekla potichu, ale rázně.
„A co chceš po nás?“ vložila se do toho Nettie, která byla kvůli mojí horlivosti nedobrovolně vyjmuta z rozhovoru.
„Nic, jenom abyste mi držely palce.“ Řekla ledově, až mě zamrazilo. Ale měla jsem pocit, že tohle po nás nechtěla, podle toho, jak se Nettie narovnala mi bylo jasný, že jí to došlo taky. Nevíc šlo poznat, že se zklamala, asi čekala jinou reakci, ale proč?
„Proč?“ zamračily jsme se na ní. Něco mi tady smrdí a ničí nohy to nejsou. Doufám.
„Protože chci zjistit pravdu!“ S Nettie jsme ztuhly, abychom pak následně umíraly pod náporem burácivého smíchu, kdy všemu živému v okolí deseti metru tikalo obočí. Trvalo nám bezmála čtvrt hodiny, než jsme byly schopné popadnout dech. Fajn, jsou věci, který vás hned dostanou, ať je atmosféra jakákoliv. O tudle reakci nestála asi vůbec.
„Už jste se vysmály? Todle je závažná věc…“ řekla uraženě s pěknou dávkou ublíženosti.
„Já vim. Ale Rosett, nemontuj se do toho… viník bude potrestán…“ usmála jsme se na ní. Protože kdyby ne, tak U. krále ale klepne pepka. Nebo už se tak stalo. Dodala jsem v duchu. Rosetta se na nás zoufale podívala, ale jinak nic neřekla. Ale měla jsme pocit, že za tim něco mnohem víc, než co nám řekla. Jenže jsem necítila potřebu sondovat a dolovat to z ní, až bude chtít, řekne nám to sama. Zbytek našeho společně stráveného času v triu, proběhl v duchu rozebírání kluků na naší přidružený škole a Riche, kterej měl to štěstí a neslyšel nás. Upřímně v doufám, moje namyšlenej egoistickej kretén a Nettiin pytel bubků místo mozku by se mu nemusel líbit. Ale zasloužil si to, když dopustí, aby se Rosetta utápěla v depce a ještě jí to bůhví proč přikrmuje. Když se začalo stmívat, tak jsme se rozloučily a šly jsme hledat naši ochranku. Vypadali, že docela odpočinuli, měli mnohem příjemnější náladu, ale možná to bude taky tim, že jsme s Nettie neměly potřebu spolu mluvit, popřípadě hulákat na lesy, pokud se lezlo do kopce. Byly jsme unavený a měly jsme hlavu plnou svejch myšlenek, ikdyž bych řekla, že byly na stejný téma. Když jsme dorazili do školy, tak jsme s nima jenom rozloučily a vzaly jsme to rovnou čarou do pokoje, chtěly jsme smejt to bahno a celkově mít ještě poslední zbytky teplý vody, přišly jsme poměrně pozdě. Rychle jsme „velkej“ nákup hodili na postele a letěly ke koupelně, abychom jsme se srazily ve dveřích, pět minut strávily stěkáním na sebe a končící mojí rezignací, kdy jsem si šla psát novou poznámku, došlo mi totiž, že o chlapeckých přidružených školách nic nemám.
Přidružené školy kluci: jsou u každého více či méně významné školy z důvodu posledního semestru, kdy se skládají zkoušky a mimo jiné je v nich ochrana svěřené osoby. Je pro ně jednodušší určit někoho jako dočasného svěřence, když maj vhodné svěřence přímo pod nosem. My ostatně taky jednu máme. Vydim ji z okna u stolu, mám pocit, že část, kterou vidim, maj kluci v posledních ročnících – soudě dle toho, že jsou schopni svítit celou noc a nikdo jim neřekne bu a toho, že jsou tam rok od roku jiný lidi. Vim, že se zachovávaj pokoje, až na poslední semestr, kdy maj volnej režim, tak jsou hned u východu, aby nerušili ostatní. Jinak se jim na špičce nejsevernější věže plápolá vlaječka se znakem, kterej máme taky jako přidružená dívčí škola: jsou to tři černý vertikální čáry uprostřed přeškrtlý jednou horizontální čarou na světle zelenym podkladu. Mělo by to znázorňovat tři sliby věrnosti, oddanosti, nebo tak nějak, na konci celkové výuky. Jeden čas jsme si myslela, že měli slavnýho studenta ve vězení a on si dělal čárky na počet dní nebo let, co tam strávil, rozhodovala jsem se, kvůli malému počtu čar a ono se z toho později vyklubalo todle promakaný znázornění.
Spát jsme šly až lehce po půlnoci. Stejně na nás nikdy nepřišli. Pokoj máme úplně vzadu.
Ráno jsme byly grogy, Nettie vypadala, že hodlá školní zvonek vyhodit do povětří a já jsem ho ignorovala společně s desetitunovou vrstvou polštářů. Stejně mi to k ničemu nebylo a já musela vstát.
„Zajímalo by mě, co máme v plánu dělat dneska… kromě toho, že se nikam nemůže…“ rochnila jsem se v posteli.
„Možná se učit, kámo. Zejtra se začíná vyučovat.“ Prošla kolem mě s vlasama zamotanýma v ručníku.
„Že si kvůli dvoum dnům dělaj takovou škodu.“ Líně jsme protáhla. „A zbyla mi tma ještě nějaká teplá voda?“ já si zásadně vlasy meju ráno, za prvý: mi pak netrčej na všechny strany a já nevypadám jak po zásahu dvěstědvacetin za druhý: nemaj takovej afro objem a de s nima něco dělat.
„Doufám, že ne. Snažila jsem se.“ Začala si je sušit a já se donutila dotáhnout do koupelny. Nebyly jsme ve škole jediný, co si myly vlasy po ránu a tak je často o teplou vodu nouze. Poslední den volna jsme strávily střídavě „učením“ – počtá se do váznamu toho slova to, že jsme měla seši i učebnici rozloženou a koukala jsme z okna? Najednou toho bylo tolik co jsme musela vidět -, zkrášlováním, čtením a v neposlední řadě dohadováním se nad situací z posledních dní. Naše tiché nicnedělání a rozjímání narušila až kolem pátý Rosetta.
„Co ty tady?“ otočila jsem se na ní. Zrovna jsem seděla na židli u stolu a už dvě hodiny se přemlouvala, že si tu matiku aspoň přečtu po tom celym dni, kdy ležela rozložená na mym stole. Nechtěla jsem, aby se opakoval můj poslední test z tohoto předmětu. Neuvěřitelně mi připomínal antickou tragédii: expozice – rozdal se test, kolize – přečtení zadání, krize – zjištění, že nevim ani jazyk, jakym je to napsaný, na tož abych si něco pamatovala, peripetie – docházející čas, katastrofa – sbírání testů a jejich následný hodnocení.
„Šla jsem kolem a řekla si, že se stavim… ne, potřebuju se s váma na něčem domluvit… kde je Nettie?“ odpovědí se jí dostalo formou herdy do zad od dveří, který se zrovna otevřely. Vešla totiž Nettie a nesla pití, pro který šla do jídelny. Rosetta měla tu smůlu, že zavřela dveře a postavila se před ně u nás se dveře otvíraj dovnitř, na což jsme taky zezačátku hodně doplácela, často se mi stalo, že jsem si otvírala dveře, a jak jsem byla zvyklá, že doma je to naopak, tak jsem vyšla, zarazila si je a dala si hedku do hlavy. Docela mě jí bylo líto, když jsem jí viděla, jak se snaží zvednout ze země. Já jsme si dycky počítala svatý i s archandělama.
„Rosett, promiň.“ Zvedla jsem se ze svýho bidýlka a šla Nettie pomoct Rosett zvednout. Rosett totiž vypadala, že se k tomu hned tak nemá. Ani se jí nedivim. Nakonec jsme jí posadily na mojí postel.
„Tak, jak ses sem dostala? Brány jsou zavřený, minule tě odsud vyhodili…“ podala jsem jí pití.
„Dík. Tentokrát jsem ohlášená. Navíc nemám moc času. Zejtra brzo ráno odjíždíme. Richovi se povedlo získat povolení. Navíc přijel i druhej král. Takže je teď v zámku zmatek. Budou jedině rádi, když jim někdo vypadne.“ Ano naše soukromý inkognito. Ale přišlo mi, že zpráva o odjezdu jí zrovna na klidu nepřidává.
„Ale to asi není to, cos nám chtěla doopravdy říct. Ne že bych nebyla ráda za každou novinku.“ Znova jsem si sedla na svoji židličku. Říkám si, co budu dělat, až dostuduju, je to školní majetek.
„Ne, to fakt není. De o to, že… no… nevim kde začít.“ Řekla zoufale. A já byla ještě zoufalejší. Jsme od přírody šíleně zvědavej tvor a ona mi dycky něco nakousne, ale nedořekne to. Pomalu ale jistě jsem z toho na prášky.
„Třeba tam, kde to začalo.“ Furt mi nešlo do hlavy, o co jí de. Přišlo mi, že něco vážnýho nakousla včera ve městě.
„De o to, co se stalo tu noc.“ Super, to bych taky ráda věděla.
„Ano?“ pobídla jsme jí netrpělivě. Nakonec to vzala z druhýho konce.
„Ten Dantez, dneska ho vyslechli.“ Zněla hodně přiškrceně. Asi to nebyl příjemnej zážitek. Uvažuju, jestli třeba něco neslyšela z toho výslechu a teď nemá mindráky.
„Promiň, že tě rušim, ale to je kdo?“ trocha většího zařazení by neuškodila. Celkem nepříjemný, jméno si nemoct spojit s jmenovcem.
„Ten kluk, co vedl princeznu v průvodu. Ten hnědovlasej.“ Ten tón, jakym to říkala se mi ani za mák nelíbil. Znělo to, jako by mluvila o někom jí blízkym, přitom, ho neměla šanci znát. Jenže je taky dost možný, že je jenom zvědavá a já si už z nudy vymejšlim svoje záživnější verze.
„To je ten, co se ti líbil“ naklonila jsem se k Nettie, když jsem si spojila jméno s osobou. S Nett jsme se na sebe zašklebily. Obě víme, jak to s tim líbí nelíbí je. Kdybychom měly skončit někde v temnym koutku s každym klukem, kterýho ohodnotíme kladně, tak byjsme do dvou dnů zemřely vyčerpáním. Jenže Rosetta nezareagovala tak, jak se čekalo. Znala nás a věděla, že hodnotíme všechny kluky, který víceméně potkáme a tak by člověk čekal, že pronese nějakou nejapnou poznámku, nebo se zasměje, nebo tak něco. Ale nečekala jsem, že vyskočí na nohy a zařve na nás:
„Tak to ne!“ koukaly jsme s Nettie na ní, oči div ne na pružince jako v kreslenejch pohádkách s pusou vypadlou z pantů a válející se na zemi. Jako by si Rosett uvědomila, co dělá a znova si sedla na postel. Sklonila hlavu a prsty si chytla vlasy. Teď vypadala jak zamidrákovanej vězeň před popravou. „Promiň, je toho na mě moc.“ Tak počkat, todle má bejt to: Jsem dycky nad věcí.
„Taky zítra začne soud s vrahem princezny, kde se rozhodne o jeho trestu. Zrovna teď ho budou převážet.“ Jako by to už nebyl výsledek předem jasnej, když za to, že se pokusíte zabít monarchu a nevyjde vám to, tak vás zabijou, co vás asi čeká za vraždu? Tudle poznámku jsem chtěla říct i nahlas, ale to, jak se tvářila Rosetta mi vzalo vítr z plachet. Vypadala, že nemá daleko od mdlob k tomu všemu. Po delší odmlce dodala: „ Převážej ho do Revie.“ Tak a je to jasný. Revie, že mě to nenapadlo hned. Nejhorší vězení ze všech. Prý je lepší se zabít, než tam jít. Celkem lukrativní místo na strávení svejch posledních minutek mezi živejma. Zmínila jsem, že v jedný věži tohoto monumentálního vězení je soudní síň? Kam jinam by ho asi tak mohli nechat převíst.
„Docela jsme si oddechla. Aspoň se zjistila pravda.“ Řekla Nettie úlevně. Cítila jsme se stajně, ta nejistota, že se něco stane i tady najednou vyprchala. Navíc by už mohli stáhnout bezpečností opatření a my se mohly začít „volně“ pohybovat.
„O to právě jde. Chci, abyste mi něco zjistily. Já už nic nezmůžu, budu už pryč. A dost mi na tom záleží.“ Vážně se nám podívala do očí.
„Dyk se to vyřešilo, ne?“ ani jedna jsme nevěděly, která bije. Navíc jsme si mysleli, že jí jde o vraždu Cosetty. Jo, kdyby o vraždu princezny, ach, jak jsme byly naivní.
„No, o to mi nejde. Chci po vás, abyste zjistily co nejvíc o něčem jinym. Abyste našly něco cokoli v archivu, v knihovně, všude… o rodičích Utajovanýho krále a války mezi dvěma rody.“
„COŽE?“ teď jsme stály my. Ona se snad zbláznila. To jsou tajný dokumenty. Ty tady ve škole ani nejsou, pokud se nepočítá oficiání verze. Všechny originály jsou u U.K. v jeho sídle někde v neznámu.
„Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím,…“