Utajované království -19.kapitola
„Kdo se v tom má sakra vyznat?!“ točila jsem se do kolečka a snažila se přijít na to, jaká vyšší síla vládne tomuhle chaosu. „Dyk to tu není řazený ani podle abecedy!“ zoufale jsem si vjela rukou do vlasů. Měla jsem málo času, protože se sem za chvíli pršiplášť vrátí. Jak dlouho mu asi může trvat pomoct pochytat rozdivočený stádo koní?!
Byla jsem na pokraji zhroucení, nebylo to ani tématicky rozdělený, ani podle autora, ani abecedně, všechno tu bylo lážo plážo naskládaný do regálů a ponechaný svému osudu. Fajn, trochu přehánim, ale jako todle fakt není možný, co pak má nebohej cizinec, co to nikdy neviděl, dělat?! A když už jsme u toho, co vlastně hledám? Nad poslední myšlenkou jsem se pozastavila, byla pravda, že jsem si všechno krásně naplánovala – a vyšlo mi to, viz ty koně – ale jako zapomněla jsem se rozhodnout, co vlastně budu v jeho kanclu chtít.
„Fajn…“ povzdechla jsem si, už mi moc času nezbývá a já mám prd. Rozhodla jsem se, že si prostě na dobu neurčitou pučim cokoli, kde bude jméno tý jeho snoubenky a ještě bych si jako bonus mohla vzít plánek zámku, ten se hodí dycky. Začala jsem se mu přehrabovat ve věcech na stole ajv knihovně, ve výsledku jsem měla obří štos věcí – nakonec jsem brala cokoli, co mě nějakym záhadnym způsobem uhodilo do očí - a k tomu mapu, že bych jí mohla používat místo červenýho koberce, jak byla dlouhá, soudě podle stoušťky namotání na tyč.
Vypotácela jsem se z jeho kanceláře a už jsem na chodbě slyšela dusat kroky, u kterejch bych řekla, že by mohli bejt i jeho, takže jsem nahodila svoje tryskopohony, který od dlouhodobého nepoužívání dosti zrezly, a přidala na tempu. Jenže mi to furt nějak rychle nešlo, přes ten štos jsem viděla velký kulový a ještě tady nebydlim dost dlouho na to, abych dokázala jít po slepu. Naštěstí jsem ale stihla zahnout za roh dřív, než se pršiplášť dostal k sobě do kanceláře, ale tomu řevu, kterej ztropil, když viděl, jaká spoušť po mě zbyla – nebyl čas to uklidit, no a stejně jsem nevěděla, kde co bylo -, jsem neušla, řekla bych, že jeho miloučký hlásek se nesl celým zámkem ve stejné libozvučné tónině, která by vám nechala popraskat cokoli skleněnýho i se zubama.
Rychle jsem ten kousek k nám do pokoje doběhla a přestala jsem řešit, že něco ztratim nebo do něčeho narazim, protože jsem měla takovej dojem, že kdyby mě chytil, tak už si mě vážně stáhne z kuže a potom si ji dá jako předložku před krb. Naštěstí jsem cestou nikoho nepotkala, nevim, jak bych to celý vysvětlila a taky jsem děkovala svojí duchapřítomnosti, že jsem si nechala pootevřený dveře do našich pokojů.
Jen, co za mnou zaklaply dveře, už jsem slyšela, jak na chodbě začali pobíhat lidi a klepat na jednotlivý pokoje s tím, že je musí prohledat a přesně v tomhle bodě jsem pochopila, že mám další problém a to, co s tim. Očima jsem zajela k obřímu květináči, kde se vyhřívala moje skvostná kytička, co jsem si jí u Regana div nevyřvala, naštěstí byla nově zasazená, takže ještě nestihla prorůst a hlína byla ještě dost sypká, takže jsem tu kytku vytáhla, hlínu nahrnula do stran a část svého pokladu jsem tam strčila a hodila na to kytku s kouskem hlíny. Doufala jsem, že se mi tím moc ty dokumenty nepoškodí, musim si prostě pamatovat, že nesmim zalejvat. Zbytek jsem postrkala kde se dalo, většinou jsem to nastrkala do dámských propriet a doufala jsem, že tam se mi hrabat nebudou. Jedinej problém pro mě představovala ta mapa, která byla velká, nefomná a ještě k tomu byla namotaná na tvrdý tyči. Tu jsem nakonec strčila za skříň. Jen, co jsem ji tam docpala, už mi klepali na dveře.
„Ano?“ otevřela jsem jim a snažila se udržet poker face, protože kdybych jim přistiženě zrudla, tak by to asi bylo hodně nenápadný a navíc bych se jich už asi nezbavila.
„Musíme zkontrolovat všechny pokoje, takže nás prosím pusťte dovnitř!“ hádala bych, že když ještě prosej, tak to budou novicové, jejich straší kolegové by se s tím neobtěžovali… ti by se možná neobtěžovali ani s klepánim a rovnou by mi vyrazili dveře, ale to je jenom detail.
„Jistě…“ mile jsem se na ně usmála a pokynutím je pustila dovnitř. Začali systematicky otevírat a zavírat cokoli co se dalo, koukali se dokonce i pod skříně a ZA skříně. Zrovna byly u tý správný skříně, kde byla moje ´pučená´mapička, když jsem se je pokusila rozptýlit.
„A copak se stalo, že teď musíte obcházat pokoje…“ řekla jsem a snažila se, aby v mym hlase nebyla naléhavost a zoufalství.
„To vám nesmíme říct!“ odpověděli unisono a já si mohla jít akorát tak krouhat mrkvičku. Na to, že to byli novicové – a nebo taky ne –, byli překvapivě tišší než jiní novici,kteří, co jsem zatím viděla, si s tebou povídali a dalo se je nádherně rozptýlit.
„Nic.“ Vyšel z mojí/jeho/naší ložnice jeden, ani nevim, kdy se tam dostal.
„Taky…“ vyšel jeden z koupelny. Uf, do propriet nelez.
„Taky…“ tohle se postupně ozvalo od každýho z nich, takže, když jsem je šla vyprovodit ven a s přánim brzkého nalezení toho, co hledaj, je vypoklonkovala, pak jsem se přistihla, že se culim jak debil.
„Uf… to bylo o fous…“ zašeptala jsem a radši šla zkontrolovat, jestli náhodou něco neobjevili a jenom se mně nesnažili uchlácholit, abych jim náhdou neupláchla. Naštěstí všechno bylo na svejch místech, dokonce i ta pitomá mapa. Si říkám, že jsem jí já kráva vůbec brala, měla jsem is vzít něco menšího.
Nakonec jsem vytahala ty dokumenty z chřátu kytky a dala se do čtení, kde jsem u každýho druhýho slova nechápala, co tim danej člověk chtěl říct, aneb milujme úředení dokumenty.
Zrovna jsem četla něco o tom, že si Cosetta měla něco pořizovat v Rechverdu, kde mám pocit, že se vyrobily korunovační klenoty, ale nejsem si jistá, když přišel Regan.
„A…“ zmlkl, když uviděl tu spoušť, všude po pokoji byla hlína a já seděla uprostřed papírů, na kterejch bylo poznat, že nejsou moje a tvářim se asi tak stejně, jako by mě někdo nutil spát na posteli fakýra.
„Co to je?!“ zabouchnul za sebou dveře a šel ke mně.
„Hlavně, prosim tě, na nic nešlápni, protože to budu muset vrátit, nechci, aby to bylo zaprasený.“ Upozornila jsem ho na to, že by se asi člověku moc nelíbilo, kdyby se osobě, od které jsem si je pučila, vrátily věci s otiskem boty, i když s motivem hlíny to bude opravdu lukrativnější.
„Pozdě, řek bych, že ses o to postarala sama. Proč je to celý od hlíny?!“ zvednul jeden papír ze země a snažil se přijít na to, co to je.
„Protože jsem to strčila do kytky a než se zeptáš proč, tak ti to rovnou řeknu, protože nám prohledávali pokoje.“ Dál jsem se zabývala nejen pochopením toho, co tím chtěl autor říci, ale i toho, co autor napsal, protože autorovo písmo bylo na můj vkus až moc vyumělokovný, samá kudrlinka.
„Cože? Co… né, prosím, ne! Žes to nebyla ty!“ zněl fakt zoufale. Proč asi?!
„Tady se to šíří pěkně ryhle…“ řekla jsem nevzrušeně. A dál si luštila svoje kudrlinečky.
„Nanett, proč? Proč dycky musíš figurovat v nějakym průseru?!“ řekla bych, že by se i rozbrečel, kdyby mu to jeho jeho ego dovolilo.
„Nevim, protože jsem iniciativní?“ usmála jsem se na něj. Obávám se ale, že mu to moc ve zlepšení nálady nepomohlo.
„Iniciativní?! Ty seš spíš jak kulička lejna na hovnivála! Taky přitahuješ kdejakej problém!“ hucnul sebou do křesla.
„Ó děkuji… čím jsem si to zasloužila?!“ řekla jsem ledově. Moh mě přirovnat k něčemu lepšímu… nicméně jsem se tím nehodlala zabývat a opět jsem se vrhla na luštění, ale co čert nechtěl, možná i chtěl, těžko říct, rozrazily se dveře a stál v nich pěkně nažhavenej pršiplášť…, ouha. Jak ten chlap sakra přišel na to, že sem to byla já?! To za sebou nechávám pachovou stopu, nebo co?!
„No, brej den…“ oči jsem měla jako tenisáky a snažila se vstřebat šok, že nám ten chlap svým hněvem roztavil kliku.
„CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?!“ zaječel hlasem sopranistky. Ou, to bude bolet…
„Nic… čtu si…“ řekla jsem nevinně a pokusila o hlásek, kterej jsem dělala na mámu, když jsem něco rozbila a vymlouvala se na to, že to ono samo.
„TY SES MI OPOVÁŽILA VLÍST DO PRACOVNY?!“ přišel až ke mně a podupal si při tom svoje papíry. Jeho chyba, měl se koukat pod nohy, teď si ty klikyháky bude muset luštit přes svoje otisky bot.
„Jak se to veme…“ mhouřila jsem na něj oči ze země, protože mi zrovna začalo svítit sluníčko do obličeje.
„Pane…“ pokusil se to uklidnit Regan. Chudáček, neví ani polovinu věcí, bude to pro něj asi šok, až se to všechno doví.
„TICHO BUĎ!“ okřiknul ho.
„To nebylo milý…“ podotkla jsem a snažila se odvést pozornost jinam. Nejvíc mě na tom ale štvalo, že jsem cítila, že jsem na něco kápla, ale potřebovala bych k tomu klid a ticho a možnost si to celý několikráte projít. Jenže obávám se, že mi to nedovolí si přečíst ani jednou.
„MĚ JE JEDNO, CO BYLO NEBO NEBYLO MILÝ! JÁ CHCI VĚDĚT, O CO VÁM DVĚMA KU*VA DE!“ mám pocit, že tím dvěma myslel mě s Nettie, ale Regan to pochopil jako nás dva. Což není na škodu, zatimto vypadá, že je to rozený politik, tak by moh pršipláště nějak uchlácholit a já si to třeba mezitím dočtu.
„Pane… jde nám o samé, co vám. Najít samotéra, co se snaží zničit nynější hierarchii království.“ Teda o tomhle nic nevim, ale budiž, třeba z toho něco kápne. On je tady teď ten informovanější ohledně politickýho pozadí.
„No to určitě. Docela bych řek, že jeden sabotér SE ROCHNÍ NA ZEMI V MEJCH DOKUMENTECH!“ opět obrátil pozornost ke mně. No já to fakt nedočtu! Nicméně jsem se pomalu začala probírat ze šoku, kterej mi pršiplášť připravil, a začínalo mi docházet, co s tady vlastně děje. Takže jsem konečně začala regovat jako normální člověk a dostala jsem strach. Evidentně mi zamrzly spoje v mozku, tak mi trvá dýl, než mi to všechno dojde.
„Pane, to musí být omyl…“ nesnaž se Regane, to už nezachráníš.
„Omyl?! V čem je omyl?!“ sebral mi z rukou papíry, co jsem si zrovna četla. A ještě k tomu si je vzteky natrh, když mi je rval z ruky, stačilo chvilku počkat, až bych si je dočetla, tak bych mu je dala.
„To jsme teď našli, nevěděli jsme, odkud pochází. Nanetta je našla, když šla zalévat květinu…“ to je pěkně chabý, ale aspoň něco. Začala jsem přikyvovat na znamení pravdy a jenom jsem doufala, že ty důležitější věci budou na jiných místech. Ještě, že jsem nevyndala všechno.
„To určitě!“ pohoršeně si odfrkul, připomněl mi tím koně, co měl strýc jeden čas na farmě. Ten kůň frkal úplně stejně jako teď on. Nad tou představou jsem se ušklíbla.
„Králi, upřímně řekněte mi, jak by se malá holka mohla dostat k vám do pracovny?!“ popravdě, celkem lehce. Jenom jsem musela chvíli páčit zámky, ale i to se dá zvládnout s trochou cviku. Když se tak poslouchám, připadá mi, že už znim jak nějakej profesionální zloděj.
„Ona?! To není holka, to je živoucí pohroma!“ docela mě tohle začíná štvát. Já za to nemůžu! To samo.
„Toto je poprvé, co…“ nikdy jsem se nedověděla, co chtěl Regan říct, protože už to utajovanej král nevydržel, chytil mě za límec a vytáhl mě na nohy.
„Škrtíte mě…“ zasípala jsem a cítila jsem, jak malátnim od nedostatku vzduchu.
„Nejradši bych tě uškrtil, ty malá zmije…“ zatřásl se mnou, jako bych byla nějaká hadrová panenka, což jsem skoro byla, protože jsem cejtila, jak mi odumírá z nědostatku vzduchu mozek.
„Děkuji za lichotku…“ pokusila jsem se odlehčit atmosféru, ale skutek utek.
„Ty papíry budu mít do hodiny VŠECHNY přede dveřma pracovny, potom se sebereš a odtáhneš pryč a už se ke mně nikdy nepřiblížíš, je ti jasný?! Jestli tě ještě někdy uvidim, tak tě už doopravdy zabiju!“ s tímhle mě pustil a já dala herdu do zad a do hlavy, jen to zadunělo. Šokovaně jsem se koukala na jeho záda a přemýšlela, jestli to myslel smrtelně vážně, nebo mi jenom vyhrožoval. Ale něco v mojí hlavě mi říkalo, že tohle už vtip nebyl.
„Hele Regane, nevíš o nějakym hotelu?“ usmála jsem se na něj, spíš zašklebila, ale snaha se taky počítá.
Ani mi neodpověděl a rovnou začal sbírat papíry ze země, docela se bojim, jak dlouho bude tichej jak pěna. Styděla jsem se za svojí hloupost, měla jsem to udělat sofistikovějc, aby mi na to pršiplášť nepřišel.
NETTIE:
„Mám hlad!“ zvolala Nettie snad už po padesátý. Teď skoro pět dní nejedla a předtim, než se vydali na tohle luxusní místo, tak toho taky moc neměla.
„Tak jednou sněz, co ti daj…“ ozval se Datez, kterej s ní tady jako jedinej pravidelně komunikoval. Její soused od naproti se ozval, jenom když měl nějakou ze svých slabých chvilek, kterých bylo poslední dobou pomálu.
„To radši chcípnu hlady…“ řekla nekompromisně.
„Neboj, to bude za chvilku.“ Ubezpečil ji Dantez, kterej toho zrovna taky moc nesněd a popravdě by byl schopnej sníst hřebíky, jenom aby mu v žaludku nekručelo.
„… nebo ulovim krysomuta!“ dostalo se jí přímého pohledu z očí do očí ze strany přerostlé krysy, která si evidentně řekla, že jí bude kazit celej dnešní den.
„Hodně štestí…“ popřál jí ironickým hlasem Dantez a zase si šel něco štrachat k sobě.
„Ty neulovíš… o to jsem se pokoušel taky…“ opět se ozval ten jedinej hlásek, kvůli kterýmu byli tady. Popravdě, když slyšela Dantezovu ideu o tom, že sem musej jít kvůli němu, protože mu – ještě, když byl v tom svým podzemí – napsal, že zjistil něco závažnýho ohledně pršipláště a musí mu to říct a že dopis není bezpečnej, tak si myslela, že sem pudou jako návštěva, ne jako obyvatelé. Kdyby to bývala byla věděla, tak by ho bacila něčim po hlavěm aby se mu rozsvítilo. Jenže kdyby jim to aspoň stálo za to a on s nima mluvil, zatím to ale vypadá, že si to svoje tajemnstí vezme do hrobu.
„Škoda…“ opřela se Nettie o dveře a koukala do stropu, kde se opět udělala kapka a cákla rovnou na krysomuta, kterýho to vyděsilo a on poděšeně utek pryč. Asi to bylo ještě nějaký krysomutátko… pomyslela si Nettie, která začínala mít akutní problém s nicneděláním.
Večer už její hlad dosáhl takových hranic, že snědla pár lžic toho blivajzu a přesně jak si myslela, chutnalo to ještě odpornějc, než jak to vypadalo.
„Fuj…“ okomentovala to, když dala do pusy první lžičku.
„Co bys taky tady ćhtěla…“ ten kluk už jí fakt leze na nervy.
„Víš co Dante… drž už chvíli kušnu!“ vztekle bouchla do zdi, ale bohužel dosáhla jenom bolesti v noze. Takže chvíli vztekle poskakovala po jedný noze po cele a nadávala při tom jak špaček.
„Je to zvláštní vidět takhle někoho, kdo má ještě furt tu energii se pošťuchovat, když je zavřenej tady.“ Zase se ozval jejich spolubydlící, co si žil ve svym vlastnim světě. Popravdě Nettie docela pochybovala, že tohle je pošťuchování, ale když ho to přimměje k tomu, aby mluvil, tak to klidně ještě nějakej ten čas vydrží. Stejně ale nechápala, proč mu prostě rovnou neřekli, co jsou zač, třeba by jim to řek hned a oni už by mohli bejt venku, nebo by se aspoň mohli snažit dostat ven a nemuseli by tady – alespoň z její strany – nedobrovolně hnít.
„Jsem tak ráda, že se ti to líbí…“ řekla mile, protože jí učili, že když bude milá, tak se jí lidi otevřou a řeknou jí, co bude potřebovat. Problém je, že tohle není člověk, protože na něj prostě nic neplatí, už fakt měla pocit, že i kdyby sepřed nim promenádovala nahá, tak by se jí zeptal, jestli jí není zima, když je tak spoře oblečená.
„JÁ TUDLE DÍRU NENÁVIDIM!“ zaječela do celýho komplexu a doufala, že na někoho spadne strop jako oplata za tohle týrání. Žel bohu zatim bylo ticho jako po pěšině.